Je stále zvykem v českých krajích, že řídíme sportovní týmy způsobem “drž hubu a krok” nebo “já tady velím, já mám pravdu”.
Připravujeme se tak o:

  • Rozmanitost ukrytou v lidech, protože žijí “pod pokličkou”
  • Lepší spolupráci týmu, protože “přežití” uvnitř je důležitější
  • Vlastní vývoj, růst a zlepšení v rolích trenérů
  • Výkonový progres sportovního týmu
  • Lepší výsledky

Nedávno mi jeden trenér řekl, že on tam není od toho, aby se s hráči bavil a zajímal se o jejich “příběh”. On potřebuje udělat trénink a trénovat.

Po hodinové debatě jsme dospěli k základní premise leadershipu:

MŮJ ZÁJEM O TEBE SPOUŠTÍ TVŮJ ZÁJEM O MĚ. Tedy o vzájemnou spolupráci.
–
Natolik jsme ujeli na propagaci konkurence, až nám z toho kauzálně vypadly týmy plné nepřejícnosti, egoismu a závisti. Odklonili jsme se od biologických zákonů, které ukazují spolupráci jako funkční nástroj úspěchu. Každá blbá bakterie to ví, proto tvoří kooperující kolonie. Jen člověk je opět “moudřejší” a tak místo kooperativní síly týmu vzývá a vyhlíží toho jednoho rozdílového hráče, který to všem natře. Mimořádný talent nebo “výhonek” zakořeněný v konkurenčním boji.
–
Celá záležitost má jednu skrytou vadu: někdo tomu rozdílovému hráči musí nejdříve přihrát.

Tím jsme zpátky u spolupráce: konkurenční boj vyčerpává (jako každý boj), spolupráce sčítá a posiluje.
–
Uvolněnější pohled na sport vypadá takto:

  • Trenér si najde pár minut na “utváření” vztahu s hráčem
  • Zajímá se o jeho příběh
  • Prohlubuje pouto vzájemné důvěry a bezpečí
  • Obyčejná diskuze časem přechází do konstruktivní spolupráce
  • Všem je lépe, přináší to více radosti, svět je hezčím místem
  • Výsledky přicházejí samovolně jako důsledek cesty

Trénování či obecně práce s lidmi (třeba v manažerské pozici) nabízí mnoho odstínů a variant.

Co upřednosťňujete vy? Strategii “ždímací” nebo tu “rozvojovou”?

– – –

michal kosmál @ 2025

bezpečný prostor pro váš osobní růst