Jako trenéři se často dostáváme do pozice, kdy hráč na hřišti neudělá to, co jsme si mysleli, že by udělat měl. Většinou to v nás vyvolá nepříjemný pocit a máme na jazyku otázku, která vypadá asi takto: Proč jsi to neudělal takhle? Nebo: Proč jsi to nepřihrál tam? Nebo: Proč to nedáš z jedné, proč to nevystřelíš, proč to držíš atd. (dosaďte si dle vlastní zkušenosti).
Oblíbená otázka Proč? se často objevuje také ve slovníku rodičů: Proč sis to neuklidil, proč jsi to rozlil, proč jsi to rozbil, proč ses nevrátil včas, proč jsi to zapomněl? Velmi často – skoro vždy !!! – nepřichází žádná uspokojivá odpověď, rozhodně ne ta, kterou bychom rádi slyšeli. Přesto se ptáme stále dokola – Proč?
Jsem toho názoru, že tato otázka je devastující. Napíši to slovo znovu – DEVASTUJÍCÍ! Devastující v tom smyslu, že pokud chceme někoho něco naučit, nepodaří se nám to, pokud svou filozofii postavíme na této stále se opakující otázce.
Vžijte se na chvíli do kůže sportovce, který se dostane pod palbu trenéra a sled otázek začínajících Proč? Jak se cítí? Vnitřní hlásek mu říká, že neuspěl, protože neudělal přesně to, co si přál trenér. Nesplnil úkol. Selhal. Je vinen. Jaké následky mají tyto pocity? Troufám si říct, že sebevědomí a víra ve vlastní schopnosti (které bychom u hráčů tak rádi pozvedli) prudce klesají. Vnitřní postoj jistoty se zvolna rozpouští a přichází strach z další konfrontace se soupeřem a obavy z opakovaného selhání. Místo rostoucího výkonu se děje pravý opak. Tlak trenéra na neschopnost hráče se zvyšuje a celá situace vytváří začarovaný kruh, ze kterého v danou chvíli není úniku. Především při práci s mládeží je tento způsob komunikace neefektivní. Hráč místo uvolněného a radostného úsilí zlepšovat se projevuje spíše úzkostnou snahu o naplnění představ trenéra s tím, že ví, co bude následovat: Proč jsi to zahrál takhle, když jsem ti říkal něco úplně jiného?
Je z tohoto kruhu úniku? Existuje možnost vystoupit z něj? Přemýšlejme chvíli, než se pokusíme najít jedno z řešení…
V některém z mých příspěvků je zmínka o individuálním vnímání světa. Každý vidí svět kolem sebe jinak, jedná se o osobní a jedinečnou projekci. Jak vzniká je momentálně nepodstatné. Stejně tak hru, která se na hřišti odehrává, vidí každý hráč svýma očima a tento pohled je a bude vždy jiný než pohled trenéra. Jak tedy využít hráčův potenciál tak, aby rostl, nebyl zašlapáván do země a hráč přitom splňoval trenérovy nároky?
Mám jeden nápad. Co kdybychom se někdy v tréninku (v komunikace s kýmkoli) zastavili a věnovali několik vteřin úplně jiné konverzaci. Kdybychom se místo Proč?… zeptali jinak? Kdybychom v hráči místo pocitu selhání vytvořili prostor pro kreativní myšlení, učení se a růst?
Najděte pro sebe rozdíl mezi následujícími dvojicemi otázek:
Proč jsi to tam kopl? … Kam jsi to mohl ještě kopnout. Jaké možnosti jsi měl?
Proč to nezpracuješ? … Co ti bránilo míč zpracovat?
Proč to netrefíš z jedné? … Jak jinak jsi to mohl trefit?
Proč ho nebráníš takhle? … Jak bys ho mohl ještě bránit?
Proč si nevěříš? … Co potřebuješ k tomu, aby sis věřil? (co pro tebe můžu udělat já)
Proč si to nevyřešil takhle? … Které další řešení se ti nabízelo?
Je zbytečné vysvětlovat, jak velký rozdíl může být v přístupech trenérů a jejich způsobech, jakými vedou své svěřence. Je rozdíl mezi typickým trenérem a trenérem, který využívá jiné metody rozvoje včetně koučinku. Prostě má nadhled a chápe svou roli jako servis hráčům, který je nutný pro jejich růst a rozvoj potenciálu. Jde snad při trénování hráčů o jejich rozvoj, nebo ne? Otázky vytvářejí úplně jiný svět. Svět nápadů, možností, řešení, někdy ztřeštěných myšlenek, ale vždy je to větší zábava než odpovědět na otázku Proč? Nejčastější odpovědí totiž bývá…hádejte?
Nejčastější odpovědí bývá: Já nevím. Ono hráč totiž opravdu většinou neví, proč vyřešil danou situaci právě tak, jak vyřešil. V zápalu boje a nasazení, pod tlakem času a prostoru, když viděl hru svýma očima a ne trenérovýma, možná netušil, že existuje celá paleta možností. Právě proto je důležité komunikovat s hráčem tak, aby se naučil tyto možnosti objevovat, vidět, vnímat a časem také realizovat. Osobně jako trenér nemám problém s tím, aby hráč hrál svou hru a ne mou, pokud je to pro tým efektivní (unese to vaše ego?). Budu rád, když najde jiné způsoby a možnosti, když bude nad svou hrou přemýšlet, analyzovat ji, sám hledat řešení a teprve když je neobjeví, mohu já z trenérské pozice (obohacený o vlastní zkušenosti) nabídnout další možnosti a rozvíjet tak potenciál hráče dál a dál a dál…Nejlepší by přece bylo, kdyby mě mí svěřenci přerostli a dokázali mnohem více než já. Teprve pak bych se mohl nazývat dobrým trenérem. Co vy na to?
Nabízím k zamyšlení ještě dvě otázky:
- Proč byste měli takhle přemýšlet? (otázka ve vás vyvolá pocit, že vám diktuji, jak přemýšlet máte, tzn.že si vlastně myslím, že přemýšlíte špatně; a to se vás jistě dotkne)
- Co by vám to mohlo přinést, kdybyste takhle přemýšleli? (otázka vyvolá pocit, že si můžete myslet co chcete, zvážit přínosy či ztráty a také volbu, zda zůstanete u svého způsobu myšlení; volba je vždy vaše, tím pádem také zodpovědnost za výběr řešení a konečný výsledek)
Kterou otázku si vyberete?
Předpokládám, že spousta trenérů si položí ještě následující otázky:
- Proč bych se měl hráče ptát, co si myslí?
- Proč bych s ním měl diskutovat o tom, jak vidí hru?
- Proč bych se měl zajímat o to, co jeho zajímá?
- Proč bych se vůbec měl hráče na něco ptát, když já to tady řídím?
(…a vnitřní monolog trenéra tak vždy potvrdí jeho vlastní předpoklad, že hledat jiné způsoby komunikace s hráčem vlastně nemá cenu; otázka Proč? je totiž příliš uzavřená…)
Kdybych mohl reagovat, ptal bych se dále:
Existují vždy, za všech okolností, jen jednoznačné odpovědi?
Existuje jen jeden způsob, jak trénovat hráče a rozvíjet ho?
Už jsme prozkoumali všechny, opravdu všechny možnosti, jak rozevřít hráčův potenciál?
Už jsme se jako trenéři zdokonalili natolik, abychom dokázali efektivně vést hráče a realizovat se jako trenéři skrze jejich výkonnost?
Vzhledem k vytrvalému apelu na IHV (individuální herní výkon) hráčů není jiná cesta, než maximálně podporovat individualitu a jedinečnost každého hráče a teprve potom toto umění propojit v kolektivní sport. Pokud máme chuť hráče rozvíjet, musíme se jich ptát, zajímat se o ně a komunikovat s nimi. Jinak se nám dostane přesného opaku tolik vytouženého výsledku, jakým je individuálně zdatný myslící hráč, s charakterem a přístupem, zaměřený na vytrvalou práci na svých dovednostech. Výzvou totiž není výsledek utkání. Jedinou, největší výzvou a nejsilnější motivací musí být vždy a za každých okolností snaha překonat sám sebe a vydat ze sebe vždy to nejlepší (zaměření na samotný proces, ne výsledek)…výsledek utkání, přestože respektuji jeho důležitost, přichází jen jako vedlejší efekt…
Michal Kosmál, trenér a kouč
