PROČ JE DŮLEŽITÉ MÍT ZE HRY RADOST?
Napadla Vás někdy tato otázka? Nebo máte radost ze hry stále a přijde Vám jako hloupost zabývat se touto otázkou? K napsání článku mě inspirovala vlastní hráčská zkušenost a také koučovací sezení, která jsem jako kouč absolvoval se sportovci.
Shodneme se na tom, že ať hrajeme jakýkoli sport, tím konečným výsledkem je prohra, remíza nebo výhra. Je to snadné, vídáme to v televizi od dětství. To je jasné, řekl by sportovní fanoušek. Jsou to sráči, protože prohráli nebo jsou to hrdinové, protože vyhráli. Jako profesionální fotbalista jsem byl mnohokrát sráčem a mnohokrát hrdinou a vítězem. Občas jsme s mužstvem plichtili, což za daných okolností byla částečná výhra nebo menší či větší prohra. Bez ohledu na vlastní výkon, který jsem podal, bez ohledu na radost, kterou jsem u hry prožíval, bez ohledu na to, co jsem se u hry naučil, v novinách byl jen konečný výsledek. Proč o tom vlastně píši?
Během let profesionální dřiny jsem dospěl do stavu, kdy mě přestal zajímat konečný výsledek, ale mnohem více jsem u sebe pozoroval jen obyčejnou snahu zlepšit se. Byl jsem doslova pohlcený touhou zdokonalovat své herní mistrovství. Denně jsem přicházel na trénink s chutí naučit se něco nového a posunout tak svou pomyslnou hranici dokonalosti dál, o kousek výše. Mým výsledkem přestala být čísla v novinách. Mnohem více se mým měřítkem staly vnitřní pocity uspokojení z odvedené práce a radost, která se jaksi samovolně dostavovala vždy, když jsem cíleně a soustředěně pracoval na posouvání svých osobních met a hranic. Najednou slovo výsledek zmizelo z mého života. Neříkám, že mě těšily prohry. Přestaly však být prohrami a překážkami v tabulce soutěže, a začaly být výzvami, touhami po neustálém zlepšování se a učení se novým dovednostem. Toto učení se při podávání výkonu bylo zároveň spojeno s pocitem radosti, že navzdory tabulkám a výsledkům směřuje má práce stále vpřed. Ještě i na posledním tréninku své kariéry jsem byl prostoupen pocitem, že na sobě pracuji. A proč o tom píši?
Když jsem absolvoval kurz Profesionálního kouče, narazil jsem na jedno jméno -Timothy Gallwey – a přečetl všechny jeho knihy. V tu chvíli se mi rozsvítilo a objevil jsem konečně vysvětlení pro některé mé otázky. Proč jsem byl ochoten pracovat více než ostatní? Kde jsem bral energii? V čem jsem nacházel motivaci? Proč jsem se radoval zatímco ostatní byli zamračení?
Timothy Gallwey popisuje trojúhelník zvaný VUR, což znamená Výkon-Učení se-Radost. Je to jednoduché a složité zároveň. Protože toto – trojúhelník VUR – to je rovnováha. Tři slova, která lemují život člověka. Zasadíme-li je do fotbalu, co se stane?
Vezmeme-li malé dítě, kterému hodíme míč a nezasahujeme, je to rovnováha. Dítě běhá, honí se za míčem (podává Výkon). Tím, jak se opakovaně potkává s míčem, stále lépe ho ovládá (Učí se). No a pokud právě nepláče po nějakém kopanci, vidíte ve tváři zaujetí pro hru a spokojenost (Raduje se). Úžasný stav! Závidím dětem!
Hoďme míč dorostencům! Co se stane? Běhá za míčem (podává Výkon), plní povely trenéra (Učí se), když ho to baví, Raduje se. Mívá to často jeden háček. Plní-li jen něčí povely, učí se mnohem méně než na co stačí jeho přirozený potenciál k učení se, protože nezapojuje vlastní hlavu a méně si uvědomuje, co vlastně dělá. Slepě opakuje trenérovu vizi. Tím pádem ho to nebaví tak, jako dříve. Méně se dostavují osobní výzvy, které jsou motorem života. Radost se může vytrácet, protože nemůže zapojit všechny své přirozené vnitřní zdroje, nenaplňuje ho to tolik, nedochází k dostatečné seberealizaci. No a když se ani naplno neučím, ani neraduji, také můj výkon pokulhává a nepřibližuje se mému maximu. (Objevuje se však nová generace trenérů, kteří s těmito informacemi citlivě pracují a využívají také jiné styly vedení než jen klasický cukr a bič nebo jen bič, který podle mě prostě nefunguje a když, tak jen krátkodobě).
Nakonec hodíme míč mužům. Rovnou se zeptám: chce někdo po mužích, aby se něco naučili? Chce po mužích někdo, aby došli k naplnění vlastních ambicí a realizovali se podle svého? Chce po nich někdo, aby se u hry radovali? Chce po nich někdo výkon? Ano, to jediné se po nich chce. Výkon nebo ještě jinak – stačí jen výsledek. Konečný výsledek ve formě číslic, samozřejmě nejlépe vítězství. Za to jsou peníze, sláva, rozhovory atd. Nikdo už se neptá, co ses u hry naučil, jak ses realizoval, radoval a jestli sis naplno užil svůj výkon. Rovnováha je pryč, s rostoucím věkem je čím dál obtížnější motivovat hráče k maximálnímu výkonu. Motivace přestává proudit zevnitř, protože ji hráčům většina trenérů postupně nevědomky ubírá. Hráči nejsou vedeni k tomu, aby se ze své hry učili a dále se rozvíjeli. Přitom prožitá zkušenost je nejsilnějším nástrojem učení (málokdo nechá hráče otevřeně a upřímně mluvit o svém výkonu). Pokud je výsledkem naší práce jen úporná snaha o vítězství místo touhy po zdokonalování sebe samého, Radost se zvolna vytrácí…
Je to jednoduché popsat, je složité to realizovat. Nebo není? Já si myslím, že možné to je, byť to není úplně snadné. Při koučovacích sezeních s hráči se velmi často opakují tato slova: radost, zadostiučinění, seberealizace, motivace, touha, můj sen, posunout se, jsem sebevědomý borec. Zcela zjevně v hráčích tato témata jsou, někdy však hluboko potlačené systémem výchovy a tréninku. Neodsuzuji drill, má ve sportu své nutné místo. Neodsuzuji disciplínu, naopak ji považuji za jednu z nejdůležitějších složek ve sportu. Osobně bych místo disciplíny volil raději slovo sebekázeň. Neodsuzuji přísnost, protože i ta má v určité podobě svůj velký smysl. Myslím si však, že doba sportovních diktátorů, kteří po hráčích křičí a nutí je plnit příkazy místo toho, aby je vybízeli k myšlení při hře a tréninku, je zvolna u konce. Potřeba učit se je totiž přirozeností člověka a tím, jak se doba mění, vyplouvá tento fakt častěji na povrch. Nepřežívá totiž nejsilnější, ale ten, kdo se lépe adaptuje na vznikající podmínky naší doby (přizpůsobuje se = učí se nové dovednosti!).
Novou výzvou je tak objevovat u hráče jeho přirozené vnitřní zdroje. Využívat jeho vlastní motivace, které jsou u každého jiné. Podporovat hráčovu kreativitu skrze potenciál samotného hráče namísto slepého plnění trenérských představ. Podněcovat zaujetí a iniciativu hráče, posilovat jeho odvahu a touhu měřit se s překážkami a procházet jimi. Můžeme tak dosáhnout toho, že hráč podává Výkon, u kterého se Učí a to v něm zcela přirozeně také vyvolává Radost. Nebo naopak – Učí se, má z toho Radost a zcela samovolně u toho podává Výkon. Troufnu si tvrdit, že takto může hráč dojít k naplnění své hráčské kariéry, lidského a sportovního potenciálu a dosáhnout tak vlastního herního mistrovství.
Shrnuto do jedné myšlenky: Učme hráče, JAK se mohou učit a růst. Co se mají učit, to si najdou v každé fotbalové příručce nebo se zeptají trenéra…
Tak já nevím, jestli jsem si odpověděl. Co Vy? Už víte, proč je důležité mít ze hry RADOST?
PS: Protože nic na světě není jen černé a bílé, je toto jen jeden z mnoha názorů nabízejících inspiraci či důvod k zamyšlení…
Michal Kosmál, trenér a kouč
