Trénování pohledem kouče – koučování pohledem trenéra
Život (i ten sportovní) je neustálá změna. Na změnu je potřeba se naladit, srovnat se s ní, přijmout ji. Učíme se něco nového. Někdy se to nedaří a my máme pocit, že to nejde, že to prostě nedáme. Přijmeme-li fakt, že neustálá změna je přírodní zákon a přestaneme proti němu bojovat, můžeme ze života vytěžit více, než si možná dnes myslíme. Pochopíme-li, že každá situace přináší nějakou zkušenost, ocitneme se ve spirále růstu – v procesu neustálého učení.
Každá chyba je procesem vedoucím k poznání, zkušenostem, sportovnímu progresu. Můžeme proto dovolit hráčům, aby chybovali? Já jsem pro!!! Chtěli byste snad hráče, který nechybuje? Přešlapoval by na místě a neučil se – tedy neposouval se dál. Nerostl by. Myslím si, že bez chyb to nepůjde. Nikdy.
Chyba je proces, který přináší poučení, jak dělat věci lépe
Trenérské předpoklady
Jak ale nakládat s chybou a využít ji jako nástroj učení? To je otázka, na kterou často nenalézáme uspokojivou a jednoznačnou odpověď.
Někteří trenéři vycházejí z předpokladu, že když dovolíme hráči udělat chybu beztrestně – tedy bez trenérského biče ve formě kritiky, křiku, někdy urážení a vypichování hráčova selhání – hráč se nic nenaučí. Není podle trenérských zákonů řízen a instruován. Pár obvyklých vět:
“Můžeš vyběhnout dříve? Tak proč to neuděláš!”
“Proč tu hru neotočíš? Vždyť tam máš volno!”
“Toto si nesmíš dovolit! Dívej se, co z toho je!”
“Vždyť jsem ti říkal, že to nemáš dělat!”
Obvyklý trenérský přístup komentuje minulá selhání a nepracuje s pozorností hráče a jeho vlastním vnímáním reality
Co na to hráč? O koho tady vlastně jde?
Tyto věty spojuje pocit viny, selhání, chyby, výtky a obviňování. Co na to říká vnitřní prostředí hráče?
Všichni vám potvrdí jediné: necítí se dobře a kromě obav z dalších trenérových výpadů – typické motivace strachem (jestli to neuděláš, tak se budu zlobit a nadávat ti) – z toho nekouká žádný konstruktivní výstup. Hráč tak přichází na další trénink či zápas sice možná soustředěnější, ale s o to větší porcí strachu z trenérových reakcí. Ví, že následuje nepříjemný trest. Kulička strachu se nabaluje a v budoucnu čím dál více snižuje odvahu hráče pokusit se o cokoli mimo schválený rámec trenérova pohledu. Kreativita umírá.
Z koučovacích sezení mohu prozradit, že často hráči popisují strach z trenéra jako pocit, který se nachází někde mezi pupkem a hrudní kostí a je právě kulatého tvaru. . .
Je silně kontrastní sledovat hráče, který je řízen (trénován) a který je veden (koučován).
Řízení
V tomto případě hráč zcela automaticky očekává trenérův komentář opepřený nějakým kritickým tónem či připomínkou. Pokyvuje hlavou na důkaz souhlasu s trenérem (často, i když plně nerozumí – chce mít prostě klid) nebo zpytuje svědomí za chybu, kterou mu trenér vyčítá a připomíná. Jeho pozornost je upřena na trenéra a jeho názor. Proces učení probíhá způsobem jednostranné komunikace předáváním informací, bez záruky jakéhokoli pochopení. Je zcela závislý na míře důvěry mezi trenérem a hráčem.
Často je z výrazu hráče patrné, jak nepříjemně dusivé jsou pro něj některé reakce trenéra.
Koučování v přímém přenosu
Je-li hráč koučován, je veden k vnímání reality a myšlení. Kouč využívá nepovedený výsledek jako učebnici s důležitými informacemi, které vedou k procesu učení a nabízejí klíče k neustálému růstu. Kdykoli se něco nezdaří – někdo to nazývá chybou – podporuje u hráče vnímání reality. Rozvíjí schopnost hráče vnímat danou situaci a všímat si, jak se v ní sám chová, co dělá a také co nedělá, ale mohl by. Nechá ho objevit si, co mu brání vykonat úspěšnější řešení. Vede ho k hledání řešení a učí ho nalézat klíče pro budoucí možnosti. Neznamená to tedy, že ignoruje chyby a nezdařené pokusy. Znamená to, že vede hráče k plnému vnímání situace, převzetí zodpovědnosti za výsledek svého jednání a dává mu šanci naučit se z dané situace maximum. Nalezená řešení jsou zároveň klíčem k úspěšnému zvládání situace v budoucnosti. Je přece všem jasné, že minulost změnit nemůžeme.
Lpění na minulosti zdržuje proces růstu a nepodporuje aktivní přístup při hledání nových možností
Otevřené otázky
Jak podporovat vnímání reality? Například otevřenými otázkami, které nutí hledat řešení, to znamená myslet!
“Který moment byl pro výběh nejvhodnější? Co bys potřeboval k tomu, abys ho využil?” (Můžeš vyběhnout dříve? Tak proč to neuděláš!)
“Která řešení jsi viděl? Která vidíš teď, když o tom mluvíme? Kde ještě je volný prostor?” (Proč tu hru neotočíš? Vždyť tam máš volno!)
“K čemu vede toto řešení? Které se ti nabízí místo toho?” (Toto si nesmíš dovolit! Dívej se, co z toho je!)
“Co se v tu chvíli stalo? Co ti bránilo dodržet smluvený taktický pokyn? Co bys k tomu potřeboval ode mě, od hráčů?” (Vždyť jsem vám říkal, že to nemáte dělat!)
Sami si srovnejte, co ve vás evokují jednotlivé věty. Které z nich vás nutí myslet a hledat řešení – učit se? Které ve vás podporují pocit důvěry ve schopnost najít vlastní řešení?
Na míře důvěry ve vlastní schopnosti stojí budoucí úspěšnost hráče. . .
Učení se bez pocitu viny
Učit se, učit se, učit se! V každé chvíli a v každé situaci. Vnímat situace, prožívat je znovu a orientovat se v nich, vstřebávat je, hledat řešení a možnosti pro budoucnost. Uchopit je a udělat příště něco jinak. Překročit minulost, kterou nelze změnit a vzít si z ní to dobré – pochopení, poznání, zkušenost.
To vše bez pocitu viny, selhání, ztráty vlastní identity a možnosti seberealizace
Zní to krutě? Projděte se někdy kolem některého ze sportovních hřišť a pozorujte chvíli, jestli probíhá proces přirozeného učení, který jsme si výše popsali. Pohybuji se ve sportu 35 let. Velmi by mě překvapilo, pokud byste takových míst našli více…
Hráčův potenciál a předpoklady můžeme otesávat nebo zalévat a podporovat v rozkvětu
Volím druhou možnost…
PS: Rozhodnete-li se pokládat otevřené otázky, potřebujete se také naučit přijímat odpověď druhé strany bez posuzování. Není dobrá nebo špatná odpověď, je jen názor hráče – jeho vnímání reality. Realita hráče dává možnost pochopit, s čím je možné pracovat. Dovednost “neposuzování” je možné rozvíjet.
Pokud začnete srovnávat odpověď hráče s vaší “očekávanou” (vámi předpokládanou) odpovědí, jako byste žádnou otázku nepoložili. V tomto případě jsme zpět u řídícího stylu, který nabízí kritiku za chybu, instruuje a podstrkuje hotová řešení. Neučí hráče rozhodovat se samostatně a pomíjí jeho zodpovědnost za výběr, protože řešení předkládá trenér.
Michal Kosmál, trenér a kouč
Ahoj Michale, předem děkuji za tento článek. S Tvým pohledem na danou problematiku naprosto souhlasím a sám se jej snažím aplikovat.
Během své krátké trenérské praxe (necelých 5 let) jsem se setkal s jednou překážkou, kterou se mi do dnes nepovedlo překonat a zajímal by mě Tvůj názor či rada. Coaching se dá podle mého mínění poměrně slušně aplikovat při komunikaci s kluky v kabině nebo při průpravných a herních cvičeních během tréninkové jednotky (vzniká množství příležitosti, kdy se jich zeptat na jejich názor atd.) Problém však nastává v utkání (tréninkovém či soutěžním). JAK S HRÁČI MLUVIT, ABYCH NEMUSEL POUŽÍVAT DIREKTIVNÍ PŘÍSTUP? Při utkání přeci nesundám svěřence ze hřiště, abych se ho zeptal, jak jinak šla vyřešit daná situace… Pokud to na něj budu volat přímo na hřiště, odvedu jeho pozornost od hry.
Děkují za Tvůj postřeh.
PS: trénuji v kategorii U13
Ahoj Tomáši, děkuji za příspěvek.
Mou doménou je sice individuální koučování, přesto se pokusím odpovědět.
Píšeš: Při utkání přeci nesundám svěřence ze hřiště, abych se ho zeptal, jak jinak šla vyřešit daná situace… Pokud to na něj budu volat přímo na hřiště, odvedu jeho pozornost od hry…
Moje postřehy: 1. Pokud pracuješ tímto způsobem i v týdnu – učíš děti rozhodovat se samotné – může to platit i v utkání? Je tedy vůbec potřeba komentovat situaci? Dítě velice často (pokud je hrou zaujaté) dobře ví, že se něco nepovedlo, dokáže si vyhodnotit, že by příště mělo udělat něco jinak – nikdo přece nechybuje úmyslně. Pokud u dětí podporuješ tvůrčí kreativitu v tréninku, mohou se na ni spolehnout i v utkání? Dáme jim k tomu jako trenéři prostor? Necháme je, aby se “skrze hru samotnou” učili?
2. Co ti brání zavolat na hřiště a položit rychlou otázku: “Pepo, ok, je to pryč. Co můžeš udělat příště?” Já myslím, že mozek to zvládne…
3. Pokud opravdu koučuješ, vytváříš s hráči “postupně dosažitelné cíle – herní úkoly”, které pak v utkání sleduješ, věnuješ jim zvýšenou pozornost, protože víš, že zlepšením jednotlivostí zlepšuješ celek. Dokáží děti – pokud jsou s úkolem seznámeny, rozumí mu a chápou ho – tuto cestu sledovat i v utkání? Možná stačí úkol občas v utkání připomenout – zavolat na ně to, na čem jste se domluvili a připomenout mu (zaměřit pozornost), co je cílem vaší společné snahy. Doporučuji pro jedno utkání zvolit 1-3 úkoly, na kterých aktivně pracujete a ostatní nechat být. Neznamená to, že se nebude hrát – znamen to, že k tomu, co dítě umí, zvýrazní své úsilí a pozornost v jednotlivých záležitostech hry, čímž přirozeně tato dovednost (činnost) sílí.
4. Můžeš zavolat direktivní instrukci? Podle mě můžeš. To, že vyznáváme koučování nám nijak nebrání využít také instrukci, pokud ji podáme “vhodným způsobem” – pro mě znamená nekrititickým, podporujícím tónem hlasu se zaměřením na budoucí řešení nikoli na minulé selhání.
5. Finále: pokud věřím procesu a já mu věřím a mám ho prověřený – můžu vyzkoušet utkání bez komentáře? Můžu se před utkáním dohodnout s kluky na tom, o co nám jde a pak je nechat objevit, jestli je to možné? A na základě zpětné vazby z utkání při pozápasovém rozboru využít zpětnou vazbu k dodatečnému učení a pochopení? O co v tom utkání jde? O výsledek nebo o dlouhodobý rozvoj? Jak jinak naučit dítě překonávat překážky když ne tak, že jimi MUSÍ PROJÍT?
Procházíme-li svým strachem – porážíme ho.
Přelezeme – li překážku sami – sílíme.
Uvědomíme-li si nezdar – chápeme, jak se učit.
Věříme-li těmto principům – můžeme věřit sobě, procesu i životu…
S pozdravem Michal