Žijeme v uspěchané době. Plníme termíny a normy, naplňujeme plány, spěcháme nakoupit a řítíme se nadměrnou rychlostí vyzvednout své děti ze sportovního kroužku. Doma se honíme, protože když “vše“ stihneme rychle, zůstane nám možná chvilka na dělání něčeho, co bychom si chtěli užít – ať už je to kniha, hezký film nebo skype rozhovor s někým hodně vzdáleným…
Mnohdy si nevšimneme, že náš soused naproti provdal dceru, ta malá babička od vedle už tady nebydlí, náš syn za rohem poprvé zvracel po úvodní zkušenosti s alkoholem, životní partner už o nás nejeví zájem,………
Nevšímáme si, protože spěcháme. Spěcháme, protože si nevšímáme…
Byl jsem nedávno na krátké návštěvě u svého dobrého známého. Koupil si starší dům a s radostí velkou jako Amerika mi oznamoval, že se mu ten den povedlo připevnit na stěnu
poličku o rozměrech 30 x 25 cm. Prý konečně a prý zcela v rovnováze. Byl šťastný, sršela z něj radost, vypadal spokojeně.. A já mu záviděl a nerozuměl jsem tomu a nechápal jsem jak to dělá, že je v něm tolik radosti jen díky takové maličkosti… Bylo to pro mě neuvěřitelné zjevení ve srovnání se světem, nad kterým jsem s kyselým úsměvem na rtech přemítal v úvodu.
V tu chvíli jsem si vzpomněl na jeden z koučovacích principů – každý má své tempo, respektujme ho – a něco mi u toho došlo. Pochopil jsem, že tato postupná realizace malých kroků, úkolů a cílů může činit člověka šťastným. Malá věc, která vyvolá velkou spokojenost. Maličký krok a splněný cíl, který rozbouří vlnu radosti uvnitř člověka. Někde jsem slyšel, že tato “postupná realizace dosažitelných cílů“ se dá nazvat štěstím…
Abychom štěstí přistihli při činu, musíme splnit jednu podmínku. Její podstata je ukryta jako tajemství v hlubině pod těmito slovy:
Nevšímáme si, protože spěcháme. Spěcháme, protože si nevšímáme.
Neexistuje žádná správná odpověď. Je mnoho lidí, je mnoho správných odpovědí…
Jisté je jedno: tvoříme-li pomalu, přesněji tempem, které nám vyhovuje, můžeme dosáhnout svých cílů a prožívat svůj život s potěšením. Realizujeme se tak způsobem, který je nám vlastní, nejbližší a nejmilejší. Bez pocitu marnosti, že někdo jiný to snad zvládne rychleji či lépe. Bez paniky a tlaku, který se v těle objevuje vždy, když je toho prostě moc.
Otázky pro inspiraci:
- Kdy naposledy jsem přistihl štěstí při činu a zaplavila mě radost?
- Kolikrát denně si stihnu všimnout, že se mi něco povedlo?
- Jak velký úkol musím splnit, abych byl spokojený sám se sebou?
PS: Děkuji za Váš čas, musím už jít. Spěchám si všimnout, kde je nějaké to štěstí.
Michal Kosmál, trenér a kouč
