Končí jarní část fotbalové sezóny. Hráči mají za sebou mnoho bitev, ve kterých hledali způsob, jak se spojit se svým nejlepším výkonem. Některým to jde snadněji, jiní se nadřou více a někteří – přestože se mnoho “snaží“, ne a ne to udělat, aby to klapalo podle představ. Rád bych se podělil o dva příběhy, které dokazují to, co víme dlouho: tělo a mysl jsou spojené nádoby, které se navzájem ovlivňují a doplňují. Zvláštní je, že kondici věnujeme velkou péči a mnoho času a úsilí. Jako by to bylo to jediné, co zasluhuje naši pozornost. Jako trenéři víme, že pro udržení kondiční úrovně potřebuje tělo každý den určitý smysluplný impuls odpovídající nárokům sportu a úrovně, ve které se snažíme prosadit. To se již nedá říci o práci s psychickou částí výkonu – pochopení obsahu a způsobu, jakým prožíváme trénink, zápas, tlak, strach, své sebevědomí či emoce spojené s vypjatými chvílemi.
Co prožíváme a jak, když hrajeme svůj důležitý zápas?
Promiňte, musím to napsat: PSYCHIKA JE KLÍČOVÁ!
Všem je přece jasné (ale vyhýbáme se tomu pochopení a uznání jako čert kříži), že když jsou dvě mužstva na podobné dovednostní a kondiční úrovni (což většinou ve stejné úrovni soutěže jsou), rozhodne o kvalitě výkonu nastavení týmu a jednotlivce vzhledem k požadavkům úkolu a cíle, přístup každého člena týmu, emoční inteligence (schopnost pracovat s emoční a pocitovou stránkou výkonu), faktor odolnosti a také kolektivní soulad a sounáležitost. Tedy oblast, která je opět spojená s tím, jak prožíváme vztahy v týmu, jak se respektujeme, podporujeme nebo naopak ignorujeme či pomlouváme navzájem.
V historii vyhrávali vždy silní duchem, nikoli větší počtem…
STRACH Z „NEZNÁMÉHO“ JAKO LIMIT?
Strach. Ano, je to strach z něčeho neznámého, co nám brání pustit se do práce jiným způsobem, než jsme byli dosud zvyklí. Bojí se trenéři, bojí se hráči, bojí se vedení klubů. Oni to vědí a my všichni to víme, že kdybychom byli odvážnější, sebevědomější, koncentrovanější, emočně inteligentnější a uměli více odolávat tlaku a stresu, který vrcholový sport přináší, uspěli bychom více a častěji. Přesto – zvyk je železná košile – setrváváme ve známém, “bezpečném a neohrožujícím“, jistém (byť často pochybném…) stavu, protože žít v této pochybné jistotě je snadnější než jakýkoli pokus vydat se na trnitou a klikatou cestu, která není ještě objevená, prošlapaná, dostatečně prověřená a vymyšlená tak, aby se dala univerzálně vzít a použít pro kohokoli…
DVA OPRAVDOVÉ PŘÍBĚHY
Seznamte se tedy s příběhy dvou mladých fotbalistů, které dělí navzájem několik pater výkonnosti. Jeden se fotbalem živí, druhý ho hraje pro radost. Oba příběhy spojuje tenká nit: v momentě podávání výkonu tepe na jeho pozadí jejich vlastní psychika – to, jakým způsobem dané okamžiky prožívají.
Moc bych si přál, abychom se posunuli dál. Povely jako “soustřeď se (ale na co?)“ nebo “neboj se (kdybych se uměl ne-bát, určitě bych to udělal)“ bychom snad již mohli zabalit do staniolu minulosti a využít informace a nástroje z oblasti mentální přípravy a sportovní psychologie, které se nám nabízejí k využití také v tak fenomenálním sportu, jakým fotbal bezpochyby je.
Pro spoustu trenérů by to mohla být Nová Výzva…
VOLNÉ POKRAČOVÁNÍ…UŽ VE STŘEDU!
Klikni na Facebook profil
www.kosmal.cz
OTÁZKY. ZAMYŠLENÍ. INSPIRACE.
