ZA – TRACENÉ OTÁZKY
Za – tracené nikoli jako špatné, nevhodné, nechtěné. Za – tracené, jako ztracené, zapadlé, přehlížené, nevyužité…
Jen si to představ. Trenér Pepa I. říká svým hráčům:
Tady to dáte do strany…tady musí být pohyb…ideálně si to tady vyměníte …a mezitím je tu ta nabídka…všichni se posunujou…tady vytváříme příležitost k zakončení. Dejte si bacha, abyste tam neletěli jako minule, bezhlavě a bez rozmyslu. Trochu si počkejte, ti obránci jsou blbí a můžou tady zaváhat, a to je naše příležitost…
Tento „oznamovací“ způsob mám rád. Dost se toho dozvím o tom, jak hru vidí trenér a jak by si to představoval. Jak by to hrál, kdyby byl na hřišti on. V tu chvíli můžu začít s trenérem pracovat a oslovit jeho „rozvojový potenciál“.
–
Udělám střih a volám Pepu II.
Trenér Pepa II. říká svým hráčům:
Kde si hledáš prostor, když to chceme hrát po stranách? Ukaž mi to, prosím… Aha… Jak na to reaguje zbytek týmu? Aha… Co v této pozici potřebuje od spoluhráčů hráč s míčem? Aha… Jak z toho vytvoříme příležitost k zakončení? Aha… Co můžeme udělat pro to, aby to zakončení bylo nebezpečné? Aha…
Tento „dotazovací“ způsob mám taky rád. Dost se toho dozvím o tom, jak hru vidí hráči. Jak jsou v ní „daleko“ = jak ji chápou. Také se dozvím, jak vnímají souvislosti ve hře týmu a jak rozumí vzájemné součinnosti. Objevím, jak jednotliví hráči vnímají „sebe ve hře“. Mám najednou před sebou „celý jejich příběh“.
Jaká úžasná příležitost začít ten příběh ovlivňovat a něco je naučit!!!
–
Netvrdím, že je vždy prostor pro otázky. Vím také, že pokud hráči tento způsob komunikace neznají, trvá týdny, než začnou zapojovat hlavu do „tělesného“ výkonu, který se snaží řídit trenér. Toto spojení hlavy a těla však stojí za tu námahu, protože tím „oslovuji potenciál“ hráče. Je to také způsob, jak podporovat rozvoj „herního myšlení“. Dokud hráč jen plní příkazy a mapy trenéra, není jeho mozek nucen vytvářet své vlastní scénáře. Ve hře se to projevuje neschopností řešit situace samostatně, konstruktivně. Opakem může být kreativita, nápaditost a překvapivost. Ta vzniká, když hráč „využívá svoji hlavu“, protože je zvyklý dostávat k tomu od trenéra prostor…
–
Mozek uvádíme do činnosti otázkou.
Někteří trenéři uvádějí hráče do činnosti pokynem, příkazem, oznámením vlastního řešení.
Drill, šablona i nápověda mají v tréninku své nutné místo. Stejně tak k tomu patří „rozvojový = učící“ styl komunikace a větší trpělivost trenéra, když chce své hráče něco naučit..
Nadhodím nyní „zatracenou“ otázku:
Jaký je vzájemný poměr plnění/drill/šablona vs. otázky/učení/tvoření v současné tréninkové praxi?
Snad stojí za to hledat v tomto tématu a učit hráče více „myslet vlastní hlavou“ a méně plnit nápady trenéra. Snad je to také cesta k rozvoji osobnosti hráče, jeho myšlení a herní samostatnosti. Snad – když naučíme trenéry méně mluvit a více naslouchat – pochopíme celý sportovní příběh i to, o co v něm vlastně jde.
Počkáme si. Uvidíme…
PS: Krásnou kapitolu O naslouchání (k čemu slouží, co přináší a jak zeefektivní práci trenéra) objevíte v e-booku Trenérské desatero, který si můžete pohodlně stáhnout na stránkách SMT Academy.
MICHAL KOSMÁL @ OSOBNÍ ROZVOJ NA MÍRU @ 2022
koučování / poradenství / diagnostika / mentální zdraví
