“Musíme neustále přehodnocovat to, co děláme, jinak nás zvyky a vědomosti
z minula zaslepí vůči novým možnostem. . .”
PARADOX
Je to paradox. Jako trenér se účastním mnoha rozličných debat, jak a čím posunout výkonnost a umění hráčů. Diskutuje se o organizaci tréninku, obsahu, míře zatížení, vhodnosti doplňkových nespecifických metod, nutnosti kompenzace zatížení či individualizaci při tvorbě tréninkových programů. Jemně, tiše a nenápadně se u toho nakousne téma psychické stránky výkonu, které skončí potvrzujícím pokýváním hlavou, že sport je o hlavě. Následně se rychle vrátíme k běhání, nasazení, bojovnosti, taktice a dovednostem. A postěžování si, že svět nám uniká.
Téma, kterému se jako trenéři rádi vyhneme, je způsob naší vlastní komunikace směrem k hráčům. Rádi zapomínáme na to, že klíče k rozvoji hráčů leží také v našich slovech. Komunikace – postoj, obsah sdělení, způsob, tón, načasování, prostředí, zaměření, souvislosti a kontext – to vše hraje velmi důležitou roli. Možná si jako trenéři dostatečně neuvědomujeme, že:
Na počátku bylo slovo . . .
. . . a to slovo často určuje směr a vývoj budoucnosti. Dobře víme z mnoha životních situací, že vyřčené slovo již nelze vzít zpět. Otázka pro nás trenéry tedy zní:
Co vlastně sdělujeme hráči, když na něj mluvíme?
o
Je to paradox. Jako kouč se účastním mnoha debat s hráči o tom, jak posunout jejich kondici, taktiku, techniku a především psychiku. Velmi často – se železnou pravidelností – se zastavíme u komunikace trenér vs. hráč. Možná by se svět podivil, kolik hráčů vnímá trenéra, jeho reakce a způsob jeho komunikace jako největší brzdu svého rozvoje. Kolik hráčů necítí u svého trenéra podporu a bojí se jeho reakcí, jeho neschopnosti pracovat sám se sebou, ovládat se a vést sám sebe. Otázka pro trenéry tedy zní:
Nakolik zvládáme sami sebe, když je naší prací vést druhé?
Je to paradox. Sportovci mi platí za to, že je učím pracovat s psychickým prožíváním sportovního výkonu. Za to, že je učím obrnit si svůj vnitřní svět před výpady a reakcemi trenérů, vedenými v afektu pod tíhou stresových situací. Jsem trenér, ale jako kouč učím hráče pracovat s neschopností trenérů zvládat sebe – svá slova, nezvládané emoce, chování a jednání. Je to opravdu zvláštní situace. Balancuji na hraně dvou zcela odlišných světů, které mají stejný cíl: vysokou výkonnost, úspěšný výsledek, progres, růst, učení se.
Přes stejný záměr k němu míří obě strany zcela jiným způsobem
o
Trenér se vědomě učí s pomocí kouče
Je to paradox, ale vývoj je takový, že kouč (externí či interní) se časem stane hierarchicky nadřazený trenérovi. V tom nejlepším slova smyslu! Koučování jako velmi silnou a progresivní metodu růstu a uvolňování vlastního potenciálu budou trenéři využívat k tomu, aby se sami posunovali, rostli, čistili svou komunikaci od balastu a zbytečností a učili se efektivně pracovat s pozorností hráčů, která je nezbytná kdykoli chceme hráče něco naučit. A je nezbytná také ve chvílích, kdy se chce něco naučit sám trenér. Trenér se s pomocí kouče bude učit optimalizovat svůj výkon a využívat tak větší díl svého potenciálu. Stejně jako lidé ve vedení sportovních klubů, protože je to podobné jako v jakékoli firmě. Čas a zkušenosti ukazují, že to skvěle funguje! Potřeba růstu a tlak konkurence nás k tomu donutí!
Zajímavostí takové spolupráce je, že nikdo není nad nikým, oba vzájemně respektují odbornost ve svých oblastech a chápou, že si navzájem nekonkurují. Říká se tomu otevřená spolupráce. . .
Rozvoj hráčů tak bude začínat rozvojem jejich trenéra, potažmo celé struktury vedení klubu
o
A to je ideální svět? Nemyslím si to, protože pro trenérský přístup je charakteristický řídící styl plný egoismu, autoritářského přístupu, odměn a trestů – cukru a biče – který údajně funguje. Je to zvyk minulosti, prý to jinak nejde a takové přesvědčení se těžko opouští.
Činíme tak i přes vědomí, že TREST snižuje a utlumuje tvořivost, kreativitu a touhu po sebevyjádření. Trest znásobuje strach! Tato matematika vede k potlačení osobního chtění a radosti – dvou silně pozitivních a tvůrčích energií!!! Hra se tak mění v minuty plné strachu ze selhání, provinění či neúspěchu. . .
Co když se bič unaví a cukr dojde?
Prozatím to s mnoha trenéry neudělá nic. Potřeba kontroly, sebestřednost a arogance ještě dlouho nedovolí mnoha trenérům změnit věky zažité názory, udělat krok vpřed k překročení vlastního ega a pochopit, že trenérská práce je o neustálém servisu, který vytváříme v zájmu růstu osobnosti a výkonnosti hráče. Tento servis prochází neustálými změnami, kterým se musíme přizpůsobit.
To, co nás může neustále posunovat, je hluboká sebereflexe vlastního přístupu, uvědomění, vhled a pochopení. Doba se stále mění a my musíme tančit v jejím tempu. Zametat koštětem už nestačí, musíme se mnoho nového naučit.
Mé sdělení má jediný podtext: koučování funguje, je prospěšné a činí práci trenérů mnohem efektivnější. Učí je, jak mohou sami podat lepší výkon. I trenéři se mohou učit vydat ze sebe to nejlepší, stejně jako to vyžadují u hráčů. Moje doporučení zní: Kdo z trenérů chce posunout své trenérské umění, navrhuji vsadit na dlouhodobou spolupráci s koučem při kultivaci vlastního potenciálu. Koučování vede k přirozenému procesu učení se skrze vlastní prožitou zkušenost. Toho je možné dosáhnout jen ve chvílích, kdy se stále znovu a znovu učíme orientovat a číst v kapkách našeho každodenního života nejen na sportovištích, ale i mimo ně.
Možná by se dalo začít pochopením, že:
Na počátku je slovo . . .
. . . a jen rozbouráním stávajícího začínáme stavět něco nového
Vize budoucnosti: spolupráce Trenér + Kouč
Závěrem přidávám s laskavým svolením svého kolegy, klienta a především přítele Davida Vavrušky jeho vyjádření ke spolupráci s koučem. Chtěl bych mu tímto poděkovat za odvahu, se kterou formuloval svá slova v zemi (a fotbalovém prostředí), kde se osobní růst a sebevzdělávání stále ještě považuje za slabost. Děkuji, Davide. Inspiruješ ty, kteří zatím nenašli dostatek odvahy! Čtení najdete zde.
Michal Kosmál, trenér a kouč
www.kosmal.cz
