S laskavým svolením jednoho ze čtenářů

   inspirativního webu kosmal.cz zde uveřejním

   reakci na článek ze série

   Seriál moderního trenéra – NEUSTÁLÉ UČENÍ.

   Myslím si, že přesně zapadá do filozofie

   Seriálu moderního trenéra a ukazuje nenápadně a

   přitom zcela zřetelně vývoj, jakým trénování

   může procházet.

   Děkuji panu Jochmanovi za reakci a přeji

   mnoho objevů na jeho osobní trenérské cestě.

   Michal Kosmál, trenér a kouč

 

NAD DOPISEM ČTENÁŘE

130

 

Dobrý den nebo ahoj,

já bych byl spíše pro druhou možnost. To už nechám na Vás.

Trénuji florbal již 17 sezónu, začínal jsem jako mladé ucho v 18. Jak bych asi mohl jinak začít, než tak, co jsem viděl u ostatních trenérů. Nemusím asi říkat, co to bylo. Výsledky se dostavily velice brzy. Byl jsem na sebe opravdu hrdý. Čím více výsledků, tím větší jsem byl „policajt“ jak na tréninku, tak mimo něj. Nemohu říct, že to jak jsem trénoval, bylo úplně špatné. Každopádně jsem se naučil dobře organizovat, začal jsem vnímat podstatné věci co se týče tréninku atd. Cca 3 roky nazpět jsem si začal uvědomovat, že to asi nebude ta správná cesta. Příkazový „coaching“ dohromady s karuselovými cvičeními měl jednu velkou výhodu – všechno fungovalo a jelo tak jak jsem si představoval. Problém ale byl, že hráči nějak přestávali umět hrát. Čím více jsme tyto věci trénovali, tak neplatilo, že tím jsme byli v těch trénovaných činnostech lepší. Začal jsem si pokládat otázky a dospěl jsem k tomu, že toto asi nebude ta správná cesta. Proto jsem dospěl k názoru, že hru se hráči přeci naučí tím, že budou hrát. Takže jsem trénink úplně předělal. Udělal jsem si herní trénink, kde jsem hráčům neříkal, co mají dělat a připravil jsem takové prostředí, aby hráči na to přišli úplně sami. Dal jsem jim svobodu a možnost se rozhodovat. Trénink najednou začal fungovat úplně jinak. Já se zbavil takového toho vnitřního napětí a začal jsem si trénink mnohem více užívat. Výsledek se dostavil velmi brzy. Hráči nejenže mají mnou požadované dovednosti, ale tréninky je baví o mnohem více a hlavně jsou vyhraní, což se u karuselových tréninků říct nedalo.

Dnes jsem zase o tři roky zkušeností dále a zjistil jsem, že připravit herní trénink či stanoviště, kde je opět herním způsobem trénovaná některá dovednost, tak to taky již nestačí. Zjistil jsem, že není až tak důležité vytvořit zajímavé cvičení, ale nejdůležitější je, aby hráči pochopili smysl a já zaměřil jejich pozornost na činnost, kritický bod, který rozhoduje o vyřešení té dané situace. Já jako trenér jsem do té doby byl spokojený, jak jsem připravil trénink a jestli byl hráč myšlenkami na tréninku nebo ne, to už mě až tak dalece nezajímalo. Nebo jsem tomu spíše nevěnoval pozornost. V současné době začínám zaměřovat pozornost jak hráčů, tak svou. Začínám si více všímat toho, co se na tréninku naučím. A to je to, co mě na tom baví úplně nejvíce. Na každém tréninku najdu vždy něco, co mě obohatí a otevírá mi další a další možnosti. Jsem ale teprve na začátku této dlouhé cesty.

Články na Vašem webu mě jenom utvrdily v tom, na co jsem přišel po 14 letech příkazového koučinku. Ve spoustě článků jsem se opravdu viděl a pomohly mi svoje myšlenky dále rozvinout. A mám z toho opravdu radost, jelikož jsem si na to přišel sám. A úplně stejnou radost a motivaci k další práci má podle každé dítě, které si na určitou věc příjde sámo (byť za přispění trenéra). Proto by měl měl být cíl nás trenérů nechat objevovat. Protože v momentě kdy to dítě na to příjde, tak má obrovskou chuť na tom  dále pracovat, protože na to přišlo samo. A je úplně jedno, jestli na to příjde za týden, za dva nebo za měsíc. Protože měřit se bude až někde v 18 letech.

Mějte se pěkně

Ivo Jochman

PS: Dopis je otištěn v nezměněné podobě a za obsah a sdělení zodpovídá autor článku.

 

Co si o tom myslíte vy?

Podělte se o svůj názor v komentáři!

 

www.kosmal.cz