DAVID VAVRUŠKA, profesionální trenér, fotbal

Jsem fotbalový trenér. Nejsem spisovatel. Podle toho také mé postřehy budou vypadat. Cítím hodně věcí, srdce na ně zná většinou odpověď, ale vyjádření občas kulhá. Nastala doba, kdy mám potřebu vyjádřit pár pocitů a tentokrát mi to stojí za to, i když vím, že to uvnitř bude vypadat lépe, než na papíře.

Začal jsem trénovat v roce 1992. Jestli to dobře počítám, budu mít za chvíli za sebou čtvrt století trenérské praxe. Jestli něco nejvíce vystihuje celou tu dobu, tak je to to, že se má práce neustále mění. Nikdy není stejná. Pořád se mění a kolikrát mám co dělat, abych jí šel stále bok po boku a abych ty změny stíhal. Je to proto, že pracujeme s lidmi. A skupina lidí je sama o sobě dost živý organismus. A mění se nejen lidé a hráči kolem mě, ale měním se i já a můj pohled na Svět, na hráče a na mou práci.

Za tu dobu se udály ať už větší nebo menší změny, ale pamatuji si tři veliké. Za prvé se po dobu mého trénování změnil způsob fyzické přípravy hráčů, tedy kondiční složka. Sám jsem ještě absolvoval jako dorostenec pyramidy začínající osmistovkami, pokračující ke čtyřstovkám a končící zase u osmistovek. Dozvuky tohoto způsobu byly patrné ještě v prvních letech, když jsem se učil trénovat já. Dnes je fyzická příprava založená na specifických prostředcích s míčem, na malých hrách a tedy na herní kondici vycházející z tempo tréninku.

Druhou velkou změnou, kterou prošlo naše řemeslo, byla změna taktická. Za dobu mého trénování se přecházelo na zónovou obranu, zanikal libero, týmy začaly hrát na obránce v řadě a i způsob napadání a presinku se změnil. To byla velmi drastická změna a bylo nutné na ní zareagovat a dál se vzdělávat nebo by takový vlak jednou projel okolo a mohlo by se stát, že zahlédneme až koncová světla v tunelu. A to může být pozdě.

Třetí změnu cítím v posledních letech a cítím, že je ze všech nejzávažnější. Jde o jednání s hráči. Hráči se změnili. Pomalu odzvonívá direktivnímu způsobu práce a práce ve smyslu „budeš tady, tohle odběháš, tam to kopneš, tady to zavřeš nebo ….“. Dřív se pracovalo hromadně s týmem, dnes se pracuje s jednotlivcem a takto připravený jednotlivec se teprve potom zasazuje jako část mozaiky do celkového týmového výkonu. Cítím, jak strašně důležitá je dnes (a dlouho bude) psychická stránka výkonu. Všichni přece víme (a je to už těžce zprofanované klišé), že profesionální sport je o hlavě a o psychice. A dál? Jak se to ale dělá? Jak konkrétně tedy vypadá proces přípravy hráče a jeho psychiky na psychicky náročné ligové utkání?

Cítím, že se má práce díky mé ochotě v dalším sebevzdělávání mění, ale s naprostou pokorou přiznávám, že přes všechno, co jsem na toto téma nastudoval, to kolikrát nestačí, a cítím, že jsem udělal i letos při své práci s týmem moc chyb. A jestli nějaké, tak právě v oblasti jednání s hráči a jejich koučinkem. Samozřejmě, že to není úplná novinka. Již před hodně lety působil v týmu pana Vítězslava Lavičky psycholog a kouč. A byla to správná cesta, jen v té době asi některými nepochopená. Tímto směrem však profesionální sport, i ten ostatní, směřuje. A přiznám se, že přes to, kolik energie a úsilí věnuji svému dalšímu vzdělávání, mám pocit, že to nestačí, a že potřebuji potom všem, co se kolem mužstva děje, mluvit.

Změnil jsem se. Změnil se způsob mé práce. A přesto, že o tom vím, chybuji. A pokud jde o eliminování chyb v této oblasti práce s mužstvem, neumím si dnes představit, že bych předstoupil před mužstvo po utkání s určitým hodnocením bez toho, aniž bych své pocity a způsob řešení prokonzultoval se svým koučem. Psycholog nebo kouč do profesionálního sportu patří, ale pokud by měl u týmu fungovat jako externista, tak tomu moc nevěřím. A pokud takového kouče nebo psychologa nemá tým, měl by ho mít určitě trenér. Protože jestli v něčem můžeme jako trenéři v dnešní době napáchat nejvíc škody, která se potom těžko napravuje, tak je to v tom, jakým způsobem před hráče přistupujeme, jakým způsobem s nimi komunikujeme a jak hodnotíme právě odehrané utkání.

Spousta lidí mi v mé kariéře vyčítá mé působení v Opavě. To jsem si prý mohl odpustit. Nemohl. Všechno má v životě svůj smysl a i to nejtěžší období vás připravuje na to krásné, kdy budete právě těžit ze zkušeností z toho období, které vám připadalo krušné, temné, a pro někoho nesmyslné. Nejvíc zkušeností jsem si pro svou další práci přinesl právě z angažmá v Opavě. Je to mé rodné město, mám tam z té doby spoustu přátel a poznal jsem tam Michala Kosmála. Člověka, který mi nejen můj život změnil. Je to člověk, který mi bez nadsázky život zachránil. Změnil můj pohled nejen na můj milovaný fotbal, ale i na život. Setkání s ním byla výhybka, která nasměrovala můj nejen soukromý, ale i profesní život jiným směrem. A já vím, že je to správná cesta. Urazil jsem společně s Michalem dlouhou cestu, a věřím, že nás společně ještě dlouhá cesta čeká.  Protože vím, že jsem teprve na začátku. Díky němu jsem překročil vlastní aroganci a sebestřednost a přiznal si, že prostě všechno v životě neumím. Není třeba se stydět za to, že i já mám svého kouče (stejně jako ho mají k mému milému překvapení někteří velmi zkušení ligoví fotbalisté). Michal Kosmál svým přístupem a moudrostí ovlivňuje můj pohled na mé hráče a na naší hru a musím přiznat, že si svou práci už bez něj neumím představit.

A je to má slabost? Nemyslím si to. Když vidím, kolika zbytečně příkrým hodnocením v mém podání a kolika možná i křivdám zabránil, tak těžko. Největší zbraní je totiž v naší dnešní době jazyk a mluvené slovo. A oni se někdy některé v afektu nebo bez rozmyslu řečené věty berou dost těžko zpátky. A ubližují. A já už se snažím neubližovat. Děkuji Michale. Za své procitnutí. Za větší radost z práce. Za větší radost ze života.

Tvé blogy jsou skvělé, inspirativní, lidské a hlavně prospěšné. Kdo chce, tak si tam hodně najde.

Hodně štěstí.

David Vavruška