Zvykli jsme si. Na všechno. Na věci. Materiální zajíštění i jídlo. Je to prostě prima:):)
Opava: “Jak to, že nemají ten Otický chleba? To už je podruhé!”
Třebíč: “Je 6.45 a oni ještě nemají v té budce s pečivem otevřeno!”
Praha: “Já teď jedu vlakem a vy tady nemáte žádnou Pepsi v půllitru!”
Stěžujeme si. Proč?
Jsme hákliví. Z jakých důvodu? Třeba náhlý diskomfort, nedokonalost, lidé, jejich jiné názory. A tak různě, a tak dále…
Jsem skeptik? Nikoli. Jen se dívám kolem sebe a pomocí slov “zprostředkovávám”…
Zapoměli jsme, že máme volbu: můžeme koupit jiný chléb, zajít do jiné pekárny nebo si pořídit jiné pití. Všechno je, přitom máme “ve zvyku” nadávat na to, co není. Opravdu se NEMUSÍME ZLOBIT.
Poslední výzkumné studie ukazují, že využíváním technologií, internetu a především “se smarťafounem” v ruce (a stále při ruce) se zvyšuje procento “subjektivně nespokojených” lidí. Léky na zmírnění napětí jsou nejpředepisovanějším léčivem…
Protože jsem založením “vše dopadne dobře”, napadla mě v této stěžovací době jedna malá rada: kdo chce, nechť uchopí ten kousek svobody, který mu zbývá (neboť téměř vše a všechno je již pod dohledem subjektů, objektů, firem a vlád) a naloží s ní “rozumně”. Třeba tak, že na chvíli odloží telefon a popovídá si s nějakou “živou” osobou, aniž by si u toho na něco stěžoval. Ono je to totiž celkem pořádná “mentální” dřina
Snad není ještě úplně pozdě.
Nerad bych jednou vnoučatům vysvětloval, jak rychle se může stát z člověka “rozumného” nový živočich, který nestojí za pozornost, protože se s ním prostě nedá ani vyjít, ani vydržet…
PS: Ve své praxi kouče pracuji především s mladými lidmi. Bohužel musím konstatovat, že mnozí z nich jsou již takovými “otroky” doby, že je čeká nelehký život “se sebou samým”. Nespokojenost je bude provázet zřejmě navždy a jen někteří z nich (díky vytrvalé a dlohodobé práci na sobě) najdou způsob, jak prožívat sami sebe “uspokojivě”.
 
MICHAL KOSMÁL @ OSOBNÍ ROZVOJ NA MÍRU @ 2023

sport / koučink / mentální příprava / osobní pohoda