…nemůžu za to. Když mě někdo vytočí, začnu se bránit. Jsem agresivní, potřebuji, aby mé ego zvítězilo. Naštvu se, vzedme se něco ve mně a já jdu do útoku. Nechci to takhle, ale nevím, co s tím. Vím, že často svým spoluhráčům ublížím. Chtěl bych je podpořit, ale neumím to. Když chybují, okamžitě na ně zaútočím. Přitom sám dělám také chyby a nejvíc mi pomůže, když si toho nikdo “jako že nevšimne“ a podpoří mě. Můžu to změnit?…
Na to, že je tomu chlapci 17 let, je to poměrně zralé uvědomění. Nyní stojí na prahu změny, pro kterou se může rozhodnout. Bude ho to stát časovou a energetickou investici a bude to trvat dost dlouho.
STOJÍ TO ZA TO?
Když jsme se s “Jendou“ bavili, vyplynulo na povrch jednání otce, které provázelo celé jeho dětství. Kdykoli se otci vzepřel, zaútočil na něj otec z pozice “moci a kontroly“ a silou zmařil jeho cestu. Na nic se ho neptal, nic s ním nerozebíral. Jednoduše dominantně potlačil jeho názory a projevy. Silou a agresí “určil“, jak to bude, co si má syn myslet a jak se má cítit. Syn se tak naučil “řešící strategii“, kterou využívá dnes a denně na fotbalovém hřišti. Když není po jeho, tak alespoň nebude podle jiných. Já jsem řekl a tak to bude!!! Celej táta…
CO NÁS UČÍ RODIČE
Zhruba do sedmi let jsou děti odrazem primárních autorit – tedy rodičů a nejbližší rodiny. Tuto větu jsem nevymyslel, ani nevystudoval. Najdete ji v knihách o psychologii a je v ní obsaženo vše. Jenda si nevybral své rodiče ani to, jak se k němu chovali. Do sedmi let ho však naučili mnoho “strategií“, které budou ovládat jeho jednání také v dospělosti – pokud se nerozhodne pro osobní transformaci.
Ze své zkušenosti bych chtěl napsat, že vnímám v životě dvě cesty:
Buď nadáváme na karty,
které nám osud rozdal nebo
s těmi kartami, které máme,
zahrajeme tu nejlepší hru…
Když už se stalo, že vás rodiče nepodpořili, nepochválili nebo k vám byli agresivní, jsou s tím vaše dnešní prožitky zcela jistě úzce propojeny. Emoční “prach“ – ty drobečky úzkosti, strachu, nevysvětlení a nepochopení ve chvílích, kdy vám vaši rodiče nedali možnost uchopit, jak se cítíte a co prožíváte a rovnou ve vás váš prožitek potlačili razancí a silou, dosahují svými konečky až do dospělosti a svazují nitro silnými obručemi. Něco je potlačeno a nemůže to ven. Potenciál, který není naplněn, protože nedostal prostor, vhodné prostředí k růstu a kvalitní výživu ve formě podpory a bezpodmínečné lásky…
JENDA A CESTA ZA POZNÁNÍM
Na počátku všeho je jeho uvědomění, že takhle to nechce. Nedělá mu to dobrou pozici před ostatními, kazí mu to prožitek ze sportu, kterému se věnuje. Je vznětlivý, často se nedokáže ovládnout a jedná prostě neřízeně – přesně tak, jak nechce. Čeká ho cesta pochopení vlastních emocí, porozumění svým reakcím a jejich spouštěčům a mnoho další mravenčí, neviditelné vnitřní práce.
STOJÍ TO ZA TO?
Odpověď si vygenerujte sami. Siločáry osudu (ano – čáry, které mají svou sílu) procházejí každým z nás. Pokud se dostanete do stavu, kdy cítíte, že je změna nevyhnutelná, máte šanci. Těžko můžete změnit sebe, ale můžete změnit způsoby, formy a strategie svého chování a jednání a to je dostatečná naděje, jak posunout svůj život přijatelnějším směrem.
Držím všem palce na cestě, která je kostrbatě náročná stejně jako osvobozující a plná osobního poznání.
S přáním úspěšné cesty Michal
Otázky. Zamyšlení. Inspirace.
www.kosmal.cz
