Trenér a reálná situace z tréninku, krátce po uvolnění covidové situace, kdy byly děti nedobrovolně zavřeny doma, nemohly se bránit, byly závislé na volném čase svých rodičů a byla jim odňata možnost organizovaně sportovat se svým týmem: “Dělejte, seřaďte se, nebo budete běhat, až z vás bude stříkat krev. Jestli vás to nebaví, běžte si sednout k těm vašim počítačům a můžete odpoledne trávit doma….”

(Přišel za mnou rodič s dítětem, že neví, jak dostat syna zpět na trénink. Prý se na ten trénink netěší. Jestli bych mohl jeho dítěti jako kouč pomoct nalézt ztracenou motivaci a obnovit zkomírající vztah ke sportu. Hned na úvod filozofická otázka: je tento svět výplodem dětí nebo jsme ho stvořili my, dospělí a naše děti v něm jen musejí žít?)

—

Je jim třináct. Jsou ve věku, kdy se toho mohou mnoho naučit. Je to o tom, dát jim k tomu prostor. Nahlížet na ně pohledem jejich možností a nového učení, nikoli skrze úhel selhání, chyb, proher a nezdarů.

Nabídnout jim příjemné prožitky navázané na sport

Aáá, kolega mi připomíná, že o tématu “stříkajících trenérů“ píšu moc často. Že se opakuji. Kdyby to nebylo potřeba, nedělal bych to…

Jsem přesvědčen, že mnohem důležitější, než učení se fotbalu je pěstování sociálních vazeb a pozitivních prožitků. Je to právě sociální oblast – vztahy, která dovoluje učit se ve skupině, štěbetat si navzájem, vysvětlovat si a díky tomu lépe chápat. Skupinka třináctiletých dětí v týmu je totiž mnohem bystřejší a schopnější, než si my dospělí myslíme. Jen bychom museli na chvíli opustit potřebu neustále něco za každou cenu vysvětlovat, usměrňovat a řídit.

Někdy stačí jen “domluvit se, být u toho a nechat, aby se to stalo“

Někteří z mladíků už ani nevědí, co to příjemné prožitky jsou. Přicházejí na trénink, protože je to prostě zvyk, stereotyp. Co už – dělám to tak dlouho, tak to prostě budu dělat dál. Přitom je to právě trenér, kdo nastavuje “vhodné prostředí“, ve kterém pak “pěstuje sport“. Jsem opět velmi silně přesvědčený, že úkolem trenéra je doslova “lákat“ děti právě “úžasností prostředí“, které dokáže on sám vytvořit a navodit. To je jeho pravé umění!

V takovém prostředí jde učení samo od sebe a probíhá plynule a přirozeně

Idylická představa? Ale ne, není to až taková věda. Stačí chtít, učit se a chápat, že i sportovní trénink je práce s lidmi, v našem případě s dětmi. Takový trénink se neřídí potřebami trenéra, ale potřebami dětí.

Vzhledem k tomu, že jsou děti na dospělých závislé, je právě tento princip zásadní.

Trénink dětí se řídí potřebami dětí, nikoli potřebami trenéra, klubu nebo jeho ředitele

A proto uděluji opakovaně ČERVENOU KARTU těm trenérům, kteří drtí, šlapou, znevažují a urážejí dětský svět svou vlastní neznalostí. Uděluji ČERVENOU KARTU těm, kteří staví výsledek sobotního zápasu nad děti a jejich potřeby. A naposledy uděluji opakovaně ČERVENOU KARTU těm, kteří zraňují duši dítěte z pozice moci, hierarchie či neschopnosti uřídit vlastní emoce a dehonestují tak jejich nezralou, nedospělou snahu.

Proč rovnou červenou kartu?

Protože emoční bloky, které to dětem způsobuje, nejsou sportovní, ale lidské…

PS: Tento rok zakončím tímto nehezkým, varovným vzkazem. Není totiž nic bolestnějšího, než dívat se na dítě, které se nemůže bránit rozezlenému dopělému, který si říká “trenér”. Bolest, která v dětech zůstává, opravdu nemá se sportem co dělat. Jde o bolesti a bloky lidské. Vnitřní pohoda, radost, štěstí, to vše je přímo úměrné kvalitě a úrovni vztahů, které prožíváme. Sport je – opravdu – až pak. Na druhém místě. Přes veškeré cíle, úkoly, požadavky a disciplínu, které sport vyžaduje, je tím nejlepším učitelem právě vztah mezi trenérem a hráčem.

Vztah lidský, zabalený do odbornosti, podpory a nekonečné trpělivosti. A to si potřebujeme neustále připomínat… 

 

MICHAL KOSMÁL @ OSOBNÍ ROZVOJ NA MÍRU @ 2021

koučování / poradenství / diagnostika / mentální zdraví