Často slýcháme z úst trenérů: leží na něm deka, nezvládá to psychicky, je to pro něj psychická zátěž, není psychicky odolný, má malé sebevědomí, má těžkou hlavu.

Typické nařízení českých trenérů – “NEBUĎTE POSRANÍ“! – nikdy nefungovalo, nefunguje a fungovat nebude. Samo o sobě toto doporučení vyvolává představu plnou obav (př. NE-představujte si zlomenou ruku…)

Co s tím můžeme dělat?

Než najdeme jasnou odpověď (existuje jen jedna správná odpověď?), pojďme si nejdříve o té hře, která probíhá hlavou sportovce, něco málo říct.

Sám jsem si to prožil mnohokrát jako hráč. Znělo to asi takhle: tentokrát nejsem dobře nachystaný…nemám natrénováno…kopačky mi trochu lítají…rukavice mi nedrží…dnes na to nemám…hlavně ať to netrefí na mou levou stranu…mají tam velkého útočníka, toho nezvládnu…ty nákopy mi minule nešly…udělal jsem chybu, asi už mě příště nepostaví…nesmím pokazit míč, jinak po mě bude zase řvát…nesmím selhat, hlavně nesmím selhat… . Vnitřní hlas, otravný mudrlant, kecka upovídaná a jízlivý pesimista. Takhle nějak bych ho nazval já. Vnitřní hlas, který nás doprovází na každém kroku na hřišti a v běžném životě. Jakoby magicky přitahoval a přivolával právě to, čeho se bojíme…  

Dá se z něj udělat přítel? Tvůrčí energie? Využitelný pomocník?

Vždy hrajeme dvě hry – jednu vnitřní a druhou vnější. Proto se tak často dočteme o tom, jak psychika ovlivňuje výkon sportovce (sice to víme, přesto s tímto tématem odmítáme pracovat). Pokud nezvládáme vnitřní hru, nezvládáme ani tu vnější. Alespoň ne na takové úrovni, na jaké jsme schopni. Nevyužíváme svůj potenciál naplno a nehrajeme (nepracujeme, netvoříme, neprosazujeme se) tak, jak bychom doopravdy mohli. O co ve sportu jde? Není to od nepaměti snaha o přiblížení se osobním hranicím a svému nejlepšímu výkonu?

Přesto v sobě máme každý dostatek zdrojů na to, abychom se svým soukromým vnitřním Kecálkem zametli.

Pro začátek by mohlo stačit, abychom si jeho hlas uvědomili a připustili, že tady je. Přestali s ním a proti němu bojovat, jen ho prostě přijali a respektovali. Jedno čínské přísloví říká: Čím více tlačíš proti zdi, tím větší klade odpor. To by mohlo dodat trošku klidu na přemýšlení. Obecně se dá totiž říct, že dříve soudíme, posuzujeme, podléháme emocím a nevhodně reagujeme, než přemýšlíme. Pro tentokrát bych doporučil toto pořadí prohodit.

Dalším krokem by mohlo být sebepozorování. Zjistit, kdy se vnitřní Kecálek objevuje, v jakých situacích. Už toto samo uvědomění může být spouštěčem malých změn. Moment, kdy si obavy či strach uvědomíme, nám dává možnost volby rozhodnout se, co podnikneme jako další krok. Tím můžeme spustit proces vědomé změny.

Možná by bylo dobré sepsat si všechny ty věty, které Kecálek pronáší a zamyslet se, jestli jsou strach, obavy a přesvědčení, která vynáší na povrch, opravdové, oprávněné či nutné k tomu, aby nás omezovaly. Existují určité techniky, které pomáhají pracovat s vlastním strachem a obavami, bez ohledu na to, kde se vzaly. Ne vždy je nutné vláčet s sebou zátěž minulosti, je možné s ní úspěšně pracovat.

Mohl bych takto pokračovat dlouho, přesto bych mnoho důležitého zapomněl. Vím, jak umí být pan Kecálek otravný, přesto věřím, že existují způsoby, jak ho kočírovat k vlastnímu prospěchu. Sezení se sportovci, která absolvuji jako kouč, mi to potvrzují. Koučink je v oblasti odstraňování osobních omezujících bariér a brzd velmi účinným a efektivním nástrojem. Nedá se však přikázat nebo napsat na recept. Rozhodnutí, že uděláte změnu ve svém osobním či sportovním životě, která pro vás může znamenat kvalitativní posun vpřed, děláte vždy jen vy sami. A práce, kterou u toho vykonáte, vždy zůstane především na vašich bedrech. Je to na vás a kouč vám s tím může svým přístupem a vhodnými nástroji pomoci.

Michal Kosmál, trenér a kouč