Jsem trenérem fotbalových brankářů, takže již mnoho let pracuji s individualitou a jedinečností sportovců. Vědom si vlastních selhání a omezení během mé profesionální kariéry, žene mě vpřed neutuchající touha hledat možnosti a způsoby, jak nasměrovat svěřence k efektivnějšímu využití jejich vlastního potenciálu. Denně mám před očima jejich omezení a brzdy a ne vždy se daří snadno se jich zbavovat. Proto mi vrtá hlavou, jaký nástroj při jejich vedení využít tak, aby jejich výkonnost progresivně rostla. A když ne progresivně, klidně pomaleji, ale trvale.
Před kurzem APK (Akreditovaný profesionální kouč) jsem měl informace o koučinku z četby běžně dostupných knih a z absolvovaného semináře Inner Focus. Bylo těžké rozhodnout se pro kurz, protože položit na stůl tolik peněz pro mě není snadné. Martin Daněk, trenér a propagátor koučinku ve fotbale mi však řekl, že to byla jeho nejlepší investice v životě. Já s ním dnes souhlasím a děkuji mu za to, že mě tak pěkně popostrčil.
Řeknu to asi takto: jestli jsem si před kurzem myslel, že koučink je dobrá věc, tak dnes jsem o tom naprosto přesvědčen. Bylo úžasné sledovat, jak se posunuje vědomí všech účastníků kurzu. Jak se mění jejich náhled na spoustu osobních životních situací. Dá se říct, že jsme se vlastně všichni navzájem neustále koučovali a čím dál víc si uvědomovali, jak silným nástrojem může koučink být. Také ti, kteří mírně pochybovali a po prvním modulu byli na rozpacích, rozpustili své zažité stereotypy a podvolovali se dobrovolně principům koučování.
Netvrdím, že je to jediný nástroj, jsem si však jistý, že je to jeden z těch nejlepších.
Proč vlastně tuto referenci píši? Dnes na tréninku jsem zažil krásnou situaci, která je mi zároveň motivací. Zeptal jsem se svého svěřence, co by potřeboval, aby se mu povedlo zákrok úspěšně vykonat. Sám začal zkoumat možnosti a nakonec si na ně sám přišel. A o to právě jde…Následně jsme zkoušeli cvičení, před kterým jsme se dohodli, že do něj jako trenér nebudu vstupovat svým hodnocením Dobře vs. Špatně. Když jsem se pak zeptal, co jim to přineslo, odpověď mě nepřekvapila. Oba shodně potvrdili, že si cvičení mnohem více uvědomovali a sami si je srovnávali s představou svého nejlepšího zákroku, co jim k tomu chybí a co by museli udělat jinak, aby se jim zákrok vydařil. Podruhé: A to právě jde…
Nechci už nikdy slyšet, že koučink do fotbalu nepatří a že v našich podmínkách ‘‘to nejde‘‘!
Potřebuji zmínit ještě jednu věc. Jako rodič tří nádherných dětí, které nesmírně miluji, jsem dobrovolně opustil zničující otázku ‘‘Proč‘‘? Na kurzu jsem si plně uvědomil dosah této otázky, která sice není sama o sobě nijak pokažená, ale celá léta mi na ni od dětí nepřicházela smysluplná odpověď. Po třetí: A o to právě jde…
Jestli jsem si jako rodič fandil, že patřím k těm úžasnějším, kteří umějí svým dětem naslouchat, tak po absolvování kurzu stojím na novém začátku ve cvičení této nádherné dovednosti…a o to právě jde??? Ano.
Mám ještě zmínit, že se o nás v Koučink centru velmi hezky postarali? Že slova vstřícnost a ochota jsou samozřejmostí? Co mě nejvíce zaujalo bylo to, jak působí lidé z KC „vybalancovaně“, jaký mají nadhled a přirozený klid, který mě jako člověka nesmírně přitahuje. O odbornosti lektorů není potřeba diskutovat, poznal jsem tři a všichni mě velmi inspirovali. Je vidět, že je práce baví a dělají ji také srdcem. A víme, že co nás baví, jde nám většinou snadno.
Líbí se mi, jakým způsobem se v Koučink centru hlásí k samotné podstatě koučinku. Dnes se koučem nazývá opravdu kde kdo, já jsem však přesvědčen, že i k tomuto povolání či koníčku je potřeba mít odborné vzdělání, že certifikát není jen papír pro papír. Já dnes už svůj certifikát APK mám a jsem za to moc rád.
Závěrem krátké poděkování:
Děkuji sobě za úsilí a nasazení, s jakým jsem kurz absolvoval. Děkuji za to, že jsem využil příležitost, která se jakoby náhodou objevila v pravý čas (náhodou?) a obohatila můj život.
Děkuji zástupcům KC za vše, co pro mě udělali, co jsem si mohl ve výcviku objevit, přijmout, naučit se a využít v mé práci a osobním životě. Je to proces, který (naštěstí) nikdy nekončí…
S pozdravem Michal Kosmál, trenér a kouč.
