„…a když tě nebudou poslouchat nebo udělají chybu, musíš je seřvat…“.

Takhle se učí fotbal v jednom velkém českém klubu. Ano, trenér má licenci a dost vysokou. Tu nejvyšší!

O co vlastně jde? Říkám tomu “vláda biče“ – to je přístup, jež tebe jako trenéra opravňuje (z nějakého – často subjektivního důvodu) využívat při práci s hráči moc.

Toto oprávnění vzniká když:

  • si myslíš, že jsi jako trenér nadřazen
  • si myslíš, že se k dětem a mladším můžeš chovat hůře než k dospělým
  • si myslíš, že je potřeba používat donucovací prostředky
  • si myslíš, že konkurence je víc než kooperace
  • si myslíš, že strach a tlak jsou nejlepší způsoby, jak naučit sportovní dovednosti
  • si myslíš, že seřvat někoho znamená pomoci mu překonat složitou situaci.

Pro takové trenéry mám jednu osobní statistiku: přes 90% hráčů (na vzorku 100 hráčů) se vyjádřilo, že v momentě, kdy se jim něco nepodaří nebo udělají chybu, přejí si:

  • aby ostatní dělali, že to nevidí
  • když už to vidí, aby nevyčítali
  • když dokáží nevyčítat, aby povzbudili a podpořili slovem, gestem, pochopením.

Zbytek chtěl zdrbat, aby je to nakoplo. Jsou tak prostě zvyklí a nepotřebují to měnit. Chtějí být uráženi, protože to v nich probouzí vzdor a agresi. To sice nevede k lepší kvalitě hry, ale může se to hodit při “štvaní těla k fyzickému výkonu“. Zároveň si uvědomuji, že někdy se zdravě naštvat může pomoci k lepší a soustředěnější hře. To je ale úplně jiný příběh, související s energetickým nastavením hráče.

SEŘVAT NA TŘI DOBY?

Již několikrát jsem zmínil, že řvát po lidech přináší v důsledku jen více strachu a obav nebo je to cesta k ignoraci trenéra. Až jednoho dne hráči zjistí, že je v nich obsažena také SVOBODA VOLBY, pravděpodobně najdou způsob, jak naučit své trenéry podávat kvalitnější “komunikační“ výkony.

Jsem bývalý hráč a dlouholetý trenér. Jsem si plně vědom svých slov, která mohou někoho provokovat. Aplikovali na mě metodu cukru a biče a sám jsem ji jednu dobu určitě uplatňoval také (i když v mírnější verzi, než jsem zjistil, že dlouhodobě nefunguje a neinspiruje). Osobní koučovací sezení mi ukazují, že hráči by si přáli méně strachu a více podpory. Jestliže souhlasíte, že trenér je tu pro hráče, nikoli hráč pro trenéra:

Jsme ochotní o tom alespoň uvažovat?

V nejbližší době půjdu čím dál hlouběji do problematiky „emočního vedení“. Protože přináší lepší výsledky a rozvíjí smysluplnější vztahy, přestává být tento přístup zesměšňovaným a „holčičím“ přístupem. Funguje nejen ve velkých firmách, ale také ve „vyspělých sportovních společnostech“. Nezlomná naděje mi tiše našeptává, že také v našem kraji je mnoho oslovitelných sportovních trenérů, které toto téma může zajímat…

 

MICHAL KOSMÁL @ OSOBNÍ ROZVOJ NA MÍRU @ 2022

koučování / poradenství / diagnostika / mentální zdraví