Rád bych se dnes podělil o příběh profesionálního sportovce. Není vůbec starý a za chvilku bude jasné, co mě vybídlo k napsání tohoto článku. Nepadne zde jediné jméno, koučink je o diskrétnosti a já ctím Etický kodex kouče.

Kdo si někdy přečetl něco o koučinku, pochopil, že se jedná o aktivní přístup k využívání vlastního potenciálu. Náš výkon (v čemkoli) je většinou limitován a něčím brzděn. Jen zřídka se daří jet na 100 %. Říká se, že až 80% omezení se skrývá uvnitř nás samotných. Souhlasím. V každých novinách najdete informaci, že sport je o hlavě (častá věta trenérů, když se nedaří), tedy o bariérách, které nedovolují využívat naučené a vypilované dovednosti a schopnosti na oněch zmiňovaných 100%. Vždy je tam povzdech: skoro, možná, málem, kousek, smůla, ale, nemohu, nejde atd.

Pojďme k pointě příběhu, který je skutečný. Několik let jsem trénoval jednoho fotbalového brankáře. Pracovali jsme na kondici, technice, vymýšleli jsme stále něco nového. Pracovali jsme hodně. Jeho ctila pracovitost, snaha, zaujetí, touha. Ideální pracovní materiál pro trenéra! Přesto se nám (a jemu především) nedařilo prodávat to, co v něm opravdu bylo. K optimálnímu výkonu jsme se spíše jen přibližovali, než že by stal pravidlem a jistotou. Nedařilo se vymanit z opakujících se chyb a posunout tak výkonnost o level výš. Přes veškeré fyzické úsilí se nedařilo sáhnout si na dosažitelné maximum.

Po seznámení s koučinkem jsem okamžitě zapojil tento proces do své praxe a začal jej aktivně využívat. Nabídl jsem koučovací sezení tomuto svěřenci a co se stalo? Už na prvním sezení se začaly zvolna odlupoval slupky cibule – tak říkám hledání toho, co je podstatné, ale ukryté někde uvnitř nás samotných. Ukázaly se malé brzdy i větší bariéry, vnitřní překážky bránící většímu využívání jeho schopností. Nikde zmínka o kondici, kopací technice, výskoku, čtení hry. Jen vnitřní omezení týkající se vnímání vlastních schopností, sebe samého, své hry, své výkonnosti a svých možností. Jak to pokračovalo?

Už jen přiznání a uvědomění si těchto překážek, brzd a omezujících přesvědčení přineslo velmi úlevný pocit. Spadl, doslova se svalil a odvalil velký, tíživý balvan. Přišel aktivní přístup zaměřený na krátkodobé, dosažitelné cíle, které byly plně pod kontrolou hráče. Z rámce – Problém, Nemůžu, Nejde to – vznikl rámec – Možnosti, Chci, Můžu.  Forma se stabilizovala, to se projevilo na celkové výkonnosti a hráč začal konečně prodávat své umění. Nestal se přes noc zázrak, nezvedl se jeho potenciál. Nehrál lépe, než byl schopen hrát. Hrál právě tolik, kolik byl schopen hrát a opakovaně se přibližoval v utkáních svému optimu. To důležité na závěr: byl u toho spokojený, vyrovnaný, měl rád tvrdou práci a užíval si zamilovaný sport. Myslím, že tento stav je snem mnoha sportovních trenérů…

Všichni trenéři umějí podle tabulek a knih nastavit, jak získat kondici a kolik toho naběhat. Každý zná kopu cvičení a herních situací, které pomáhají imitovat hru a učí hráče, co a jak v zápasech dělat. Když tomu všemu věnujeme jako trenéři tolik času, přípravy a úsilí, proč hráči přesto předvedou v utkání jen část toho, co opravdu umí?

Otázka na závěr tedy zní: Když jsme schopni připravit hráče kondičně a víme, že na určité úrovni jsou na tom všichni hráči přibližně stejně – s čím je potřeba také pracovat, aby hráč dokázal prodat maximum svého potenciálu a opakovaně se přibližoval svému optimálnímu výkonu???

Michal Kosmál, trenér a kouč