TRENÉRSKÉ HORIZONTY
Řízení bere člověku autonomii a možnost opravdové seberealizace. Zbavuje zodpovědnosti. Má však v určitých chvílích své výhody, především v krátkodobém kontextu. V momentu ohrožení musí velet jen jeden vůdce…
Vedení využívá možnost učit se v každém okamžiku, zapojit vlastní kreativitu, prožívat sebedůvěru a zodpovědnost. Z dlouhodobého pohledu je spirálou neustálého růstu. Na někoho však téměř nefunguje…
Co s tím? Jak z toho ven? Co na to říká fotbal? Sport číslo jedna, boj, válka o výsledek, práci i přežití?
Ve čtvrtek 3.12. jsem měl možnost zúčastnit se setkání trenérů MŠK Žilina, kde můj kolega a přítel Miro Mackulín pravidelně zajíždí a předává své zkušenosti především směrem k mentální části fotbalového výkonu. Moc se mi tato myšlenka líbí. Velký dík těm, kteří tuto důležitou, ale stále opomíjenou část sportu podporují. Mým příspěvkem bylo zamyšlení nad využitím koučování jako způsobu postupného uvolňování lidského potenciálu při práci s fotbalovými hráči.
o
Jsem trenérem fotbalových brankářů a také koučem. Věnuji se této individuální práci mnoho let a tato cesta mě naučila jedno: chci-li změnit jednání, chování či přístup svého svěřence, musím začít pokládat otázky především sám sobě. V opačném případě bych byl jen drezírujícím šéfem, který cvičí své svěřence na povely. Kdo nesplní, dostane trest. Hop, pojď, skoč, hlavně nepřemýšlej. FIFA PLAYSTATION JOYSTICK.
Cesta osobního hledání mě dovedla k hlubšímu prozkoumávání vnitřního světa hráče a také způsobů, jak ho mohu efektivně, radostně a bezbolestně přivést k tomu, co mu chci předat a naučit ho na hřišti. Takto jsem se dostal ke KOUČOVÁNÍ, přirozenému uvolňování lidského potenciálu a momentálně nejprogresivnější metodě osobního růstu, založené na přirozené schopnosti učit se.
Tu máme a nosíme ji v sobě od dětství, jen ji málo kultivujeme. Tím nejdůležitějším principem, když se něco učíme, je samotný prožitek a následně získaná a uchopená zkušenost. . .
o
Každý z nás, kdo se otočí za událostmi ve svém životě, uvědomí si, že z každé odcházíme s prožitou zkušeností, která je nepřenosná, učí nás dělat věci lépe, rozšiřuje naše vědomí a posouvá nás na cestě životem. Tento přírodní zákon dokáže nenásilně využívat také koučování a jeho nástroje. I přes všechny pochybovačné řeči je poměrně snadno praktikovatelný také na fotbalovém hřišti a v přístupu k hráčům. . .
Zřejmě se nebudeme prát o to, který přístup je lepší. Stará škola bude trvat na svém: jsem trenér, řídím to, ostatní skáčou, jak já pískám. A dodají k tomu nostalgií okřídlenou větu „S námi se taky nikdo nepáral“.
Mladší, řekl bych, dynamičtější trenéři, nahlížejí ani ne tak dále, jako spíše hlouběji. Odstupují od striktně řídícího přístupu, protože připouštějí vliv vnitřního prostředí hráče na jeho konečný výkon, přístup k tréninku i fotbalu jako takovému. To je vede k hlubšímu zájmu o psychiku hráče a motivy jeho chování a jednání.
Za každým krokem a činem hráče je nějaký důvod, motiv, omezení či bariéra.
o
Na setkání s trenéry jsme si ukázali model „ledovce“. To, co je viditelné nad hladinou, je chování a jednání hráče. To, jak se hráč navenek projevuje, jak se pohybuje, co dělá, kam běží a kope. Vše je snadno postřehnutelné naším trenérským okem a (teď pozor)si jako trenéři myslíme, že máme pod kontrolou a můžeme řídit. Chtěli bychom řídit. Chtěli bychom, aby hráči dělali na hřišti přesně tak, jak my si myslíme, že je to správně…a co se tak často ZCELA vymyká naší kontrole. . .
Ukázali jsme si však také malé tajemství. To, co je ukryto pod hladinou, je jen tušené, nejasné a má mnohem širší základ a větší dopad na konečný výkon hráče v tréninku i utkání. Pod hladinou se ukrývá rozlehlý základ ledovce, námi trenéry nepozorované a také často nerozluštitelné neznámé teritorium. V něm jsou ukryty například povaha hráče, jeho osobní motivace, charakter, rozhodovací schopnosti, obavy, strachy a osobní limity, hluboce zakořeněná negativní přesvědčení, osobní životní hodnoty a mnoho dalších tajemství, která si můžeme snad jen domýšlet. Jedinou jistotou je, že naše trenérská míra kontroly na pod hladinou se ukrývající se svět hráče je naprosto minimální.
Můžeme ji však určitým způsobem oslovit. . .
Možná by pro začátek stačilo jediné:
Pochopme jen, že hráč je pulzující, dynamická, měnící se bytost. Není to jen hráč, ale především člověk. S oblibou říkám, že přede mnou stojí jeden velký otazník bez univerzálního návodu k použití. Mění se a vyvíjí v každém okamžiku a to jediné, co si přeje, je:
Realizovat se, radovat se a být oceněn za to, co dělá.
o
Pokud se nám, trenérům, podaří oslovovat to, co je pod hladinou, dokážeme s hráčem mnohem více, než se nám daří prostým přežitkem doby minulé – řízením a direktivním přístupem. Koučování je k tomu vhodným nástrojem, protože využívá mnohem širší oslovení vnitřního světa hráče a efektivně pracuje s jeho pozorností, která je klíčová v procesu učení se a osvojování fotbalových témat.
Vím, že sportovní svět tlačí v každém okamžiku na výsledek. Co je však výsledkem práce s hráčem či mužstvem? Jednorázové vítězství s krátkodobým pocitem uspokojení? Nebo dlouhodobý (trvale udržitelný)růst a posun hráče? Cesta neustálého růstu, skrze který se zcela přirozeně dostaví uspokojivé výsledky?
Rozhodněme se sami a přeji u toho všem mnoho štěstí, protože může být těžké dospět pod tlakem výsledků ke snadnému rozhodnutí. Možná nemusíme měnit hned své trenérské metody. Pro začátek by možná jen stačilo, kdybychom přemýšleli o tom, že za každým horizontem je další horizont. Tedy i za horizontem našeho dnešního trenérského umění je další horizont.
Výzva, možnost naučit se něco nového a posunout se ve svém umění.
Jedinečná možnost realizovat se jako trenér skrze hráče. . .
Nahlédněme za své horizonty, nechejme se unášet novým poznáním. . .
Nebo lpěme na tom, co bylo, dělejme stejné věci stále stejným způsobem a dívejme se na stále stejné překážky, které nám fotbal a práce s hráči (lidmi)nese a staví do cesty. . .
o
Závěrem krátké zamyšlení, ke kterému jsem dospěl po mnohaleté práci s individualitou sportovce:
Fotbal není o fotbale. Fotbal, stejně jako jiné sporty, je z trenérského pohledu o SCHOPNOSTI KOMUNIKOVAT s hráčem tak, aby udělal na hřišti to, co po něm jako trenéři žádáme,
S NEJVYŠŠÍ MÍROU OSOBNÍHO ZAUJETÍ, ODHODLÁNÍ A MAXIMÁLNÍM STUPNĚM OSOBNÍ ZODPOVĚDNOSTI. . .
Pokud se toto podaří, je to nejlepší výsledek, kterého jako trenéři můžeme dosáhnout, navzdory jasně zářícím číslům na výsledkové tabuli. . .
Jakýkoli jiný výsledek přinese jen krátkodobý pocit uspokojení a nevede k trvalému růstu.
PS: Možná by stačilo uvědomit si, že jako trenéři jsme zde pro hráče. Že naopak to není, nebude a nefunguje to. Bez hráčů je pozice trenéra na trhu práce bezcenná a nepatří do žádné kolonky. Trenér bez hráčů neexistuje. Skoro se to bojím říct: přestože je pozice hierarchicky nadřazená, sledujeme-li princip růstu, je to právě naopak a úkolem trenéra je pracovat ve prospěch hráče a vytvářet servis pro jeho růst. . .
