Úvodní poznámka: Toto mé zamyšlení není kritikou. Jedná se o osobní pohled a zkušenost trenéra a mentálního kouče, který pracuje s mladými lidmi a je denně účastníkem mnoha osobních sportovních příběhů. Slouží spíše jako vybídnutí k prohloubení pohledu na způsob výchovy a trénink fotbalistů.

Když jsem jako trenér zjistil, že trenérský pohled je příliš úzký a omezený, rozhodl jsem se vydat na cestu, která přináší mnoho zajímavých zkušeností. Bez mého zájmu o koučink a další hlubší způsoby práce s lidmi, bych je nikdy nezískal. Všechna má snaha vyplývá z osobní touhy nalézat nové klíče k rozevření sportovního potenciálu mých svěřenců a jeho maximální využití přirozenou, nenásilnou  a smysluplnou formou…

…myslím si totiž, že systémově vychováváme hráče, kteří nevěří svým schopnostem a jejich vnímání vlastního potenciálu je na mizerné úrovni. Dovednosti jako takové jsou jen malým vrcholkem pyramidy. To, co je ukryto pod povrchem, je mnohem důležitější. Pracujeme s člověkem, který má vlastní: pohled na svět, myšlení, pocity, postoje, motivační preference, sny, přání, očekávání, potenciál a také brzdy, které nedovolují využívat všechny možnosti naplno. Náš způsob vedení (direktivní a řídící přístup, strach z předání zodpovědnosti do rukou hráče) a komunikace (vypichování toho, co nejde, místo toho, co jde; kritika a vyčítání, které dusí a ničí zevnitř; komunikace, která hráče uráží na úrovni jeho identity – jste blbci, hajzlové, nevychovanci a hůře…..), modeluje výsledek naší práce. Tím je hráč, který často na první pohled nedostatečně věří vlastním schopnostem a podlamuje jak svůj vnitřní svět (pocit nejsem dost dobrý, sebedůvěra, podceňování se, kritická samomluva a vlastní obraz), tak vnější svět (prodávání technických dovedností, realizace herních úkolů na hřišti, vystupování v konfrontaci se soupeřem). Pokud toto nepochopíme, neodložíme vlastní trenérská ega a nevložíme svou ochotu do snahy neustále hledat nové způsoby, jak podporovat růst mladých sportovců, nestane se vůbec nic a budeme se stále dokola vymlouvat na neschopnost hráčů realizovat naše trenérské úkoly. Budeme žádat od hráčů zodpovědnost, myšlení a kreativitu, přestože je k tomu nevedeme. V jednom dokumentu říká A .Sacchi, že fotbal se hraje hlavou, ne nohama. Práce s hlavou hráče je pro trenéry ukryta ve způsobu komunikace s hráčem a to je téma, které by nás všechny mělo zajímat…Pokud nejede hlava, nejedou ani nohy…

Naše výkonnost je závislá zhruba ze 60 – 80% procent na naší psychice. V krizových situacích dokonce ze 100%. Učme se proto ovládat nejdříve vlastní chování. Až potom můžeme řídit druhé. Podporujme u sebe chuť chápat hráče především jako člověka, rozumějme mu a naučme se, jak ho ovlivňovat (ne plnit rozkazy, ale učit ho myslet, přistupovat k úkolům, soustředit se atd.). Jen ho veďme, je to jeho cesta. Takový hráč vnímá, přemýšlí, uvědomuje si a je schopen rychle se učit a aktivně přistupovat k výzvám, které přináší sportovní prostředí. Absolutní výzvou je snaha o posunutí vlastních hranic, nikoli výsledek. Ten přichází jen jako vedlejší produkt. Náš protivník je náš přítel. Čím je lepší, tím je pro nás prospěšnější, protože nás učí dělat věci lépe, růst a zdokonalovat se. Soustřeďme se plně na činnost samotnou, pak se nemusíme o výsledek bát (proces je zároveň cílem). A pokud budou výsledkem naší práce sebevědomí lidé, kteří umí k životu a výzvám přistupovat čelem, bojovat o vítězství, u toho se radovat ze své snahy a vše chápat jako učební proces nutný k osobnímu růstu, splnili jsme náš trenérský úkol. Je velmi náročný, ale úsilí stojí za to…

Před časem jsem měl možnost koučovat tým mladých fotbalistů. Povídali jsme si o tom, že náš výkon je závislý na brzdách, které ovlivňují využívání našeho potenciálu. Když jsme podnikli malé zastavení u seznamu brzd, objevila se na něm tato slova: malé sebevědomí, slabá víra ve vlastní schopnosti, strach ze selhání, obava z následků v případě selhání, strach o místo v sestavě, nedostatečná motivace a mnoho dalších jako neochota či podcenění. Všechna tato omezení ubírají procenta z možného maximálního výkonu. Za ideálních podmínek a v optimálním rozpoložení jsou všichni hráči připraveni podat svůj nejlepší výkon. Tento stav je dosažitelný právě ve chvílích, kdy je hráč schopen odložit svá omezení, ať už pocházejí odkudkoliv. Jeho výkon se děje snadno, jakoby sám od sebe, bez úporného úsilí, přesto na nejvyšší úrovni. Jde to samo, hráč má pocit, že se ten den prostě dobře vyspal. Není to nic mystického, nic pohádkového, tento stav je dosažitelný. Vyžaduje to aktivní přístup hráče, především vytrvalou práci na sobě samém. Vnější změny (projev, chování, realizace dovedností) začínají uvnitř (změna postojů, pocitů, úhlu pohledu, vnímání sebe samého). Jedinou vstupní podmínkou je: aktivní přístup samotného hráče. V této chvíli může být koučování efektivní právě při práci s interferencemi (brzdami, omezeními),  kterými se hráč začne zabývat, pracovat s nimi a využívat tak svůj potenciál efektivněji. Koučování využívá přirozenou schopnost učit se a po zkušenostech, které mám (byť zatím nejsou obrovské ani mnohaleté), si troufám říct, že největší pozitivní změny ve výkonnosti hráčů se neodehrávají na hřišti, ale v pohodlném křesle kanceláře při práci s vnitřním světem hráčů – jejich sebedůvěrou, uvědoměním a odpovědností za svou sportovní kariéru…

Proč nad tím vůbec přemýšlím? Co mě vedlo k napsání tohoto článku?

Nabízím sobě i vám odpověď, která stojí za zamyšlení. Mám tu čest být momentálně trenérem brankářů u mládežnické reprezentace ČR, kategorie U15. Na výběrovém kempu jsem měl na starosti šest mladých brankářů ve věku 14 let a rozhodl jsem se udělat si s nimi malé sezení. Jsem zvyklý takto pracovat. Cílem sezení bylo popovídat si o chytání, především o tom, co už kluci umí. Myslím si totiž, že při práci s lidmi je pro jejich růst velmi důležité zabývat se tím, co jim opravdu jde a posilovat tak jejich víru ve vlastní schopnosti. Na otázku: V čem jsi dobrý? …se jim těžko hledala odpověď… . Přijde vám na tom něco divného? Mně ano, protože když se hráče naopak zeptáte, co mu nejde, vychrlí na vás dlouhý seznam. Jeden z hráčů dokonce přemýšlel tak, že už dopředu předpokládal, že udělá nějakou chybu a jeho cílem v utkání je se s ní srovnat a napravit ji. Nezaznamenal jsem náznak scénáře jako: umím podat opravdu dobrý výkon, jsem mužstvu prospěšný, mám velké cíle, toužím být úspěšný, chtěl bych na sobě opravdu tvrdě pracovat, jsem výborný v určité činnosti atd. Následuje tedy dotaz: Jak může být hráč sebevědomý, když neví, co mu jde (ale přesně ví, co mu nejde, protože to opakovaně slyší od trenéra)???

Filozofická úvaha tedy vybízí k těmto otázkám: Jak působíme jako trenéři na hráče a jak ho vedeme, když si hráč přes opakovaný dlouholetý trénink a drill nevěří, selhává a není schopen prodávat vše, co v něm opravdu je? Co děláme špatně, že hráč v tréninku umí a v zápase ne? Jak s hráčem komunikujeme a jaký vztah s ním navazujeme, když má většina hráčů strach říct trenérovi otevřeně svůj názor, přestože by mohl být prospěšný pro hráče či tým? Přiznám se, že mě zarazilo, když mi kluci potvrdili, že s nimi trenéři nemluví a vlastně se jich na nic neptají. Jak tedy můžeme vést hráče a učit ho, když neznáme jeho postoje a názory a egoisticky si myslíme, že my sami přesně víme, co je pro něj dobré a správné? Nepřijde vám to jako jednání “o nás bez nás“? S maximálním osobním úsilím se jako trenéři snažíme o růst výkonnosti hráčů a často zapomínáme zatáhnout do procesu hráče samotného, především jeho hlavu a proces přirozeného učení.

Abych to nějak uzavřel. Je jasné, že celá věc nemá ani jasné řešení, ani jedinou správnou odpověď. Je nutné vzpomenout, že nelze odstřihnout sportovní výchovu a výchovu rodičovskou. Mé přemýšlení také neslouží k tomu, abych nabídl jediné a definitivně správné řešení. Dovolím si jen přemýšlet nahlas a inspirovat k zamyšlení, kudy by mohly vést další kroky při rozvoji trenérského řemesla a především při tréninku (rozvoji, učení se, objevování) hráčů, a to nejen fotbalových… . Pozice “čistokrevný trenér“ je podle mě pohřbena v minulosti a dnes, ve společnosti hledající smysl svého konání, už je překonaným pojmem. Historie nám tak jako tak ukazuje, že nejúspěšnějším trenérem nebyl ten, kdo znal nejlepší cvičení a nejvíce po hráčích křičel, ale ten, který to TAK NĚJAK UMĚL S LIDMI…

PS: Je to už dávno, co jeden můj kolega trenér okomentoval mé názory: ,,Co mi budeš povídat, já to dělám třicet let.‘‘ Mrzí mě, že nevyužívá svůj potenciál naplno, protože tento názor je zjevně brzdou jeho vlastního rozvoje. Je mi líto tohoto omezeného pohledu a nedovedu si představit, že by takový člověk trénoval mé děti a svými postoji v nich vytvářel další brzdy…

S úctou k tvé práci, jenž má větší přesah, než sis kdy myslel…

Michal Kosmál, trenér a kouč