Nepřestane mě to udivovat. Mladí hráči mluví o medailích, úspěších, penězích, slávě a o tom, jak moc to všechno chtějí. Proti tomu se nedá nic namítat. Když se dostaneme k činům zjistíme, že nedotahují věci do konce, nejsou dostatečně cílevědomí, vytrvalí ani trpěliví. V tréninku se neumí soustředit. Kdejaká maličkost je rozhodí a odvede jejich pozornost od tréninkového nasazení, preciznosti a důslednosti, které jsou tolik nutné pro vypilování sportovních dovedností. O jejich náladovosti už dnes existují dokonce knihy. Máme tu čest s “novou generací“…
Našel jsem a objevil pro sebe nové poznání, které mi vnáší další pochopení do problematiky sportovní přípravy:
Chtít a myslet si, že chci, jsou dvě rozdílné věci…
CHCI TO!
Když se díváte na televizi, všechny úspěchy a první místa sportovců vypadají tak nějak snadno. Je to úchvatný pohled na hokejistu, jak elegantně bruslí, dělá blafák a zakončuje gólem. Je neskutečné, jak se 13-ti letá gymnastka vznáší ve vzduchu při krkolomném saltu. Je obdivuhodné vidět cyklokrosaře, jak tvrdě pracuje v mrazivých podmínkách a jede na zničeném terénu pro další vítězství. Mohl bych pokračovat. Důkazy úžasně fungujícího těla, klidné a koncentrované mysli, výsledek dlouholetého tréninku a tvrdé přípravy. Všichni tito lidé jsou mistry ve svém oboru. Představte si například sprintera, který na olympiádě dokončí svůj závod za 9,9 sekundy a podřizuje tomu několik let přípravy a tréninku. Dokážeme si vůbec uvědomit, jaká porce práce se skrývá za necelými deseti vteřinami závodění?!
Přesně tolik – často i o dost méně – trvá hranice mezi věčností a zapomněním. Navzdory veškeré práci, která byla vykonána…
o
„TITO SPORTOVCI OPRAVDU CHTĚJÍ.
CHTĚJÍ USPĚT, ZVÍTĚZIT, PROSADIT SE.
ODDAT SE NAPLNO TOMU, CO MILUJÍ.“
o
MYSLÍM SI, ŽE TO CHCI…
Tak to jsme spadli do druhé ligy! Neustále se opakuje jedna věc: ačkoli jsou hráči ochotni přemýšlet o tom, jak moc chtějí uspět, když dojde na konkrétní kroky a činy, jako by někdo vypnul vítr do plachet jejich lodi.
„Tak co, děláte tu aktivaci s gumou před tréninkem?“ Ne, neděláme…
„Tak co večerní protažení, už jste si ho zařadili do programu?“ Ne, nezařadili…
„Jak je to s tím plaváním, byli jste někdo v neděli plavat v rámci regenerace?“. Ne, nebyli…
„Kdo si dělá svačinu po tréninku, jak jsme si řekli, že je jídlo po výkonu důležité?“ Ne, neděláme…
Pak mi to došlo! Aha?
Vědět neznamená dělat!
Mladí sportovci už to všechno slyšeli a vědí to. Vědí, že by to dělat mohli a že by to dělat měli. Jen mizivé minimum však dojde až na hranu rozhodnutí: Zvednu prdel a jdu to udělat…
OSOBNÍ POCHOPENÍ
A tak jsem díky své trenérské praxi a koučovacím rozhovorům pochopil, že “chci a myslím si, že chci“ jsou dvě naprosto odlišné věci. Subjektivní náhled na svá maxima i limity občas velmi zkresluje. Sprint nemusí být “nejrychlejší sprint“, preciznost nemusí být “opravdová preciznost“, maximum není vždy “faktické maximum“…
Chtěl bych tě sportovče povzbudit (nebo spíše probudit?):
TVÉ OSOBNÍ MISTROVSTVÍ SVĚTA SE ODEHRÁVÁ V KAŽDÉM OKAMŽIKU TRÉNINKU. JEN TVÁ KONCENTRACE, PRECIZNOST A ZAUJETÍ UDĚLÁ Z TVÉ DOVEDNOSTI VYBROUŠENOU DOKONALOST, KTERÁ TĚ JEDNOU MŮŽE ŽIVIT JAKO PROFESIONÁLNÍHO SPORTOVCE.
DĚLEJ VŽDY JAK NEJLÉPE DOVEDEŠ… tedy jestli CHCEŠ…
PS: Pracuji s profesionálními sportovci již mnoho let. Všechny poznatky platí také pro dospěláky. Čím kolektivnější sport, tím větší příležitost se “za někoho nebo něco“ schovat.
Záleží na tom, jestli opravdu chceš…
S přáním úspěšné cesty Michal.
OTÁZKY. ZAMYŠLENÍ. INSPIRACE.
www.kosmal.cz
