Srovnat do latě, zpacifikovat odpor, sešněrovat svými pokyny, přistřihnout křídla kreativity
a osobní geniality, potlačit osobitost a jedinečnost, nacpat do šuplíku a zamezit tomu, aby
z něj vystrkovali nos a do něčeho se pletli…
“O čem se to tady píše? Copak to jsou za hlouposti?
Vždyť já se jen snažím trénovat? To přece jinak nejde? Oni mě musí poslouchat!
Jaké by to bylo, kdybych si nesjednal pořádek? A vůbec!
Já už to tak dělám 30 let a mě nikdo nebude říkat, že to mám dělat jinak!
Fotbal není o koučování, já jsem trenér! To přece nejde! Takhle se s hráči mazlit…”
Dva lidé, dva názory
Píše se zde o tom, že pozice trenéra, jak ji celá desetiletí vnímáme, je pohřbena v minulosti. V době rozvoje průmyslu byla schopnost přijímat příkazy považována za nejdůležitější dovednost. Kdo nejlépe poslouchal a plnil příkazy šéfa, ten byl nejvíce ceněn. Toto schéma práce s lidmi vytrvale přesahuje do naší doby a to i ve sportu. Dokonce si troufnu říct, že je ještě stále jednou z nejcennějších dovedností Čechů. Opravňuje nás k tomu direktivní přístup a papouškování ve školách, historická podrobenost českého národa, izolace pod vládou komunismu a mnoho dalších událostí včetně polohy naší země uprostřed Evropy. Všimli jste si někdy na mapě, jak jsme “sevření ze všech světových stran“? Jakou to může mít souvislost s opakovaným tématem nízkého sebevědomí hráčů a neschopnosti dostatečně se prosadit? Popřemýšlejte chvíli nad propojeností těchto témat…
Jak je to ve sportu?
Představte si hráče, který je jedinečný tím, že je jiný než ostatní. Jeho lidská charakteristika zní: trošku živější, chová se občas nestandardně, těžko se svazuje pravidly, jsou s ním problémy, z části nespolehlivý, mnohdy problém s autoritou trenéra (učitele), někdy průserář.
Sportovní charakteristika by mohla být: na hřišti se rve, do všeho vletí, volí nezvyklá řešení, působí osobitě, jeho řešení obsahují kreativitu, je těžké odhadnout co udělá, má charakter vítěze, někdy vůdce, je na něm něco…to správné slovo…Individualita!
Individuality rozhodují zápasy
Když se podíváme na fotbal světové úrovně, objevíme spoustu skvělých hráčů. Všichni umějí všechno, jsou individuálně vyspělí a zároveň pracují ve prospěch celku. Náš fotbal se má co učit! Otázka na všechny trenéry: kdo rozhoduje nejčastěji utkání? Odpověď zní – individuality. Hráči, kteří jakoby nebyli spoutáni žádnými pravidly. Jakoby vše leželo na nich samotných. Na jejich výjimečnosti, jedinečnosti, kreativních nápadech a osobním umění. Dá se toto umění naučit? Nedá. To jsou oni, oni se svým já, se svou osobní genialitou, nespoutaností a neuchopitelností nás, kteří té úrovně nikdy nedosáhnou ani při nejlepší snaze.
Jaké souvislosti můžeme najít a využít?
Každý, kdo pracuje s lidmi, by měl alespoň malinko vědět něco o tom, jak se lidé učí. Nejtvrději řečeno: Nemůžeme člověka nic naučit, naučit se to může vždy jen sám. Jako trenéři jsme tu jen od toho, abychom vytrvale opakovali, že je možné se to naučit. Abychom inspirovali, pootevírali další stupně náročnosti, přidávali zatížení, hráli si s intervaly zátěže a odpočinku, sledovali hráčovu adaptaci na tréninkový proces. Stavěli další výzvy, podporovali motivaci, hledali další způsoby rozvoje hráče a jeho učení. Jsme tady od toho, abychom v sobě objevovali schopnost citlivě vnímat dynamický proces změn nejen ve sportovní oblasti, ale také oblasti lidské. Přijde-li váš hráč na trénink v dezolátním stavu (z osobních důvodů), můžete si svůj trénink strčit za klobouk. Jen pocit moci a kontroly otupuje trenérům obyčejný selský rozum. Aby se mi to náhodou nevymklo z rukou…
Sakra dejte lidem šanci vyrůst!!!
Se svým kolegou trenérem a koučem, který je v této oblasti zkušenější než já, jsme došli ke společnému závěru: Rozvoj hráče začíná a končí rozvojem jeho trenéra. Možná překvapivé, možná kruté, pro někoho nepochopitelné. Právo názoru a následného výběru nechávám na každém z vás.
Když se vrátím k úplně prvnímu odstavci: nejsme to náhodou my, trenéři, kteří často stříháme křídla jedinečnosti našich hráčů? Kdo často držíme v rukou brzdu jejich osobního rozvoje? Je kruté si to přiznat? Bolí to? Zmítá se naše ego a křičí: Ne!Ne!Ne! To oni musí poslouchat nás a dělat, co jim přikazujeme! To přece jinak nejde! Jak jinak bychom zachovali disciplínu, řád, hierarchii? Já to řídím a vy mě posloucháte! Jako kouč nabízím krátké vodítko: Přikazujte nejdříve sobě, abyste věděli, jaké to je. Teprve potom zvažte, jaký způsob vedení budete hledat pro své hráče. Koně ke studánce dovést můžete, ale nikdy ho nedonutíte, aby se napil…
Ano, jde to i jinak
Rozvoj hráče začíná a končí s rozvojem jeho trenéra. Více už napovědět nemůžu, protože volba je výsostným právem každého z nás. Sami se musíme rozhodnout, jestli budeme pomaličku a trpělivě rozevírat rozlehlý až nekonečný prostor lidského potenciálu – třeba s pomocí koučovacích přístupů – nebo budeme vytrvale obhajovat zažitý postoj: Takhle to přece nejde, ty se s nimi moc mazlíš.
Chtěl bych závěrem napsat, že v poslední větě se skrývá jasný předpoklad, že hráč nás nebude poslouchat, pokud ho nebudeme řídit a přikazovat mu…
…a to je největší omyl v dějinách sportu…
PS: Zkuste někdy svému hráči tiše naslouchat. Slibuji vám, že pak vás bude poslouchat.
Michal Kosmál, trenér a kouč
