PŘÍLEŽITOST JE JEN JEDNA
…zasáhlo ho to! Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Po všech těch spletitých událostech, které stály spoustu sil, vytrvalosti a vnitřní bolesti přinášející nová poznání, se náhle zastavil. Otočil se zpět a ohlédnul se za posledními léty. Zeptal se sám sebe: Jak jsem žil? Jak vypadá radost? Co je to být spokojený? Už tak povadlý úsměv ještě více povolil. V zrcadle času byla jen práce, starost o druhé, uvadající zdraví, ohnutá záda pod tíhou všech břemen, která se rozhodl dobrovolně nést na své cestě životem…
Když vstoupíte do psychologické poradny, dozvíte se jednu důležitou nformaci: „Dobrý den pane Nováku, já jsem studovaný psycholog a chtěl jsem Vám dnes říct, že tou nejdůležitější osobou ve Vašem životě jste Vy sám.“
Kdyby by pokračoval, možná by také mluvil o nalezení smyslu života a vlastní rovnováhy. Mluvil by o pochopení, že námi sice život občas zmítá ze strany na stranu, ale že my jsme hercem v hlavní roli a tedy jsme tím jediným člověkem, který má moc změnit scénář hry.
Určitě by také řekl, že když jsme sami se sebou v pohodě, jsme celému světu nejplatnější právě v této roli. Že určitá sobeckost v tomto směru není vůbec na škodu. Právě naopak. Začít musíme u sebe.
Vystupme ze zorného pole odborníka a položme si otázku:
Jak moc sobeckým se může jevit starost a péče o sebe samého?
o
Občas se setkávám s názorem, že pracovat na sobě, odložit stranou vše (a všechny) ostatní, je značně sobecké. Ano, z určitého úhlu lze takto nahlížet. Čas a zkušenosti přicházející do cesty mi ukazují, že opak může být také pravdou a pocit sobeckého jednání můžeme s klidem na srdci odložit. A to bez výčitek.
Práce na sobě – Sebepoznání – je stanovením výchozího bodu. Přináší nám pochopení: jak to vlastně mám Já, jak to u mě funguje, co mě uspokojuje, co potřebuji, jak se dívám na svět kolem sebe, jaká je moje realita…
Je zřejmé, že odpovědi na tyto otázky nenajdeme nikde venku. Ač nevěřící, líbí se mi příměr o Bohu, který ukryl poklady života do našeho nitra; byl si tolik jistý, že tam je určitě hledat nebudeme…
Proto si myslím, že pochopit sám sebe, vyladit své potřeby a sladit je s pro nás důležitým okolím, je právě tou cestou a smyslem života. Adaptabilita – schopnost číst v jednotlivých situacích života a umět v nich vhodně reagovat, je určitým osobním mistrovstvím. Dávno je již překonáno dogma o přežití nejsilnějšího. Čas života je tak krátký, že se musíme neustále přizpůsobovat vznikajícím požadavkům a ty nás vybízí ke každodennímu učení.
Dokážeme-li to, pochopíme lépe pohnutky svých činů.
Vyladíme se, sblížíme se s pochopením vlastní rovnováhy a
díky tomu můžeme opřít svou budoucnost o nově objevené vnitřní pilíře.
Pak už zbývá jen s důvěrou přijmout příležitost, která je jen jedna:
život sám…
Úspěšnou cestu v roce 2017 přeje Michal
www.kosmal.cz
