STŘÍPEK PRVNÍ POHLEDEM TRENÉRA A KOUČE
„To je ale povedená nepřesnost,“ křičí s úsměvem na tváři trenér na šestnáctiletého fotbalového dorostence, který právě vysoko přestřelil branku. „Jak si to udělal? Kterou částí nohy se ti to povedlo?“, dotazuje se dále trenér, v jehož hlase vibruje místo klasicky známých výčitek a dobře míněných rad upřímná zvědavost…
Koho by to napadlo, že by nepřesnost na noze toho chlapce mohla být cenným nástrojem v procesu učení? Vždyť je přece běžné, že v tuto chvíli je potřeba hráče pokárat, připomenout mu jeho selhání, říct mu, jak to nemá dělat nebo mu položit obligátní trenérskou otázku: Proč to tam kopeš?…
Dost legráckování, na těchto webovkách se nepereme o to, jestli je koučování “lepší“ než trénování. Pracujeme na tom, abychom trénování obohatili o koučovací principy, které zrychlují proces učení u hráčů. Všem trenérům jde přece o to, aby se jejich hráči co nejvíce a co nejrychleji zlepšovali (tedy učili se). Nebo tomu tak není? Já myslel, že k uspokojivému skóre vede právě rychlé a efektivní učení, protože výsledek tak nějak leží mimo naši kontrolu. Na rozdíl od procesu. To jsem z toho blázen…
PRÁCE S POZORNOSTÍ
Jak bychom tedy mohli “nepřesnost“ využít ke zlepšení našich hráčů? Jak jinak sdělit hráči – bez výčitek – že pochybil tak úžasným způsobem, že se díky tomu může paradoxně velmi mnoho naučit?
Vše se zdá být jednoduché. Stačí překlopit pozornost na druhou stranu a hlavně: NEHODNOTIT A VNÍMAT PROCES. Můžete si všimnout, že když mluvíme o tom, co nám nejde nebo se to nepovedlo, začne se vynořovat zajímavá otázka: Jak to vlastně chceme? Všimněte si, že když mluvíte o tom, jak jste to udělali, když to nevyšlo, vaše mysl se snaží najít řešení, jak by se to dalo příště udělat, uskutečnit a zvládnout. Tímto směrem bychom mohli přesunout svou pozornost. Využijme tedy „povedenou nepřesnost“ jako příležitost naučit se něčemu novému a vraťme se na začátek našeho příběhu…
„To je ale povedená nepřesnost,“ křičí s úsměvem…
Trenér: Jak si to udělal?
Hráč: Dal jsem do toho hodně síly.
Trenér: A kterou částí nohy jsi to trefil?
Hráč: Asi otevřeným nártem.
Trenér: Hmm…co s tím?
Hráč: Chce to víc přitlačit k zemi a tolik do toho nepráskat…
Trenér: Ok, pojď ještě jednou…
Je impozantní, jak důležité a užitečné může být „vědění o tom, co nefunguje“.
Jen tento POZNÁVACÍ PROCES nesmíme zastavit hned v počátku hodnocením a kritikou. . .
V PROCESU – BEZ HODNOCENÍ, VÝČITEK A POSUZOVÁNÍ
Nejvíce a nejlépe se učíme, když naše mysl nekalkuluje a odloží kritiku. Když prostě jen vnímá proces. Když sleduje míč, prožívá kop, vnímá co se děje. Když je vtažena do děje a nehodnotí, co je správné a co ne. Jasný záměr, uvolněná koncentrace a vypnutí kritického hodnocení jsou efektivní nástroje v procesu učení, o který nám při práci s mladými sportovci jde především. Časem zjistíte, že fakticky by nám mohlo jít jen o jednu věc: co nejvíce ty chlapce naučit. Skóre na výsledkové tabuli je důsledek, který je sice jedním z motivů našeho snažení a není potřeba se vůči němu stavět do opozice. Bohužel – skóre nelze dostat pod kontrolu a veškeré energetické investice tímto směrem jsou jako desátky z naší energetické banky, které plynou do země Nikoho. Avšak razanci, směr a způsob našeho kopu, ten pod kontrolou máme. Věnujme tedy svou energii právě tímto směrem…
Myšlenka na závěr: Silnou frustraci a velké napětí do trenérské práce vnáší “mezera“ mezí tím, co očekáváme, že by podle nás mělo být a tím, co fakticky je, co se děje nebo co se stalo. Nechte tuto myšlenku plout chvíli v sobě. Počkejte, posečkejte, až se usadí a pak začněte více pozorovat proces bez očekávání výsledku. Sledujte, co se stane…
S přáním úspěšné cesty Michal
