Občasné debaty trenérů směřují k polemice, jestli hráče na hřišti řídit nebo ne. Zastánci starých direktivních přístupů obhajují své postoje. Propagátoři koučování zase ty svoje. Kde je pravda je v podstatě jedno, důležité je to, co funguje. Z krátkodobého pohledu určitě funguje i příkaz a vnější motivace (rozvoj outside in). Z dlouhodobého proces neustálého učení a vnitřní motivace (rozvoj inside out). Tedy styly spíše koučovací.
Jako příznivec druhého přístupu přináším pohled přímo ze hřiště. O koučování se říká, že je to vše moc zdlouhavé, trvá to, navíc ptát se hráče na jeho názor či pocity se léta nenosilo. Rád bych na jednoduchém příkladu tyto domněnky vyvrátil a podpořil tak snahu trenérů obohatit klasickou trenérskou roli o koučovací principy.
Brankář chytá vysoké míče a opakovaně se mu to nedaří.
Trenér-kouč: S čím jsi nespokojený?
Brankář: Nedaří se mi najít ve vzduchu jistotu při chycení míče a těžiště mě táhne dozadu.
Trenér-kouč: Jak bys to chtěl změnit? Jak by to mělo vypadat podle tebe?
Brankář: Chtěl bych se cítit jistěji a lépe míč odhadnout. Tak bych udržel těžiště více dopředu.
Trenér-kouč: Říkáš, že by ses chtěl cítit jistěji. Co teď potřebuješ nejvíc, aby se to zdařilo?
Brankář: Větší pocit jistoty a více si věřit.
Po tomto krátkém rozhovoru jsme pokračovali v tréninku a kopali další vysoké míče. Hráč si sám uvědomil, kde je v nácviku chyba a s čím je potřeba pracovat, bez jediné instrukce, varování či kritiky. Uvědomil si, co potřebuje získat, aby se mu dařilo lépe.
Trenér-kouč: Co teď? Jak to vypadá?
Brankář: Potřebuji více jistoty.
Trenér-kouč: Kde je teď tvá jistota na škále 1-10? (10 je nejlepší)
Brankář: 5
Trenér-kouč: Jak by vypadala na 6?
Brankář: Cítil bych se jistěji, to určitě. Lépe bych odhadl míč. Udržel bych ho jistě. Cítil bych se jistě.
Trenér-kouč: Jak moc si na to troufáš? Uděláš to?
Brankář: Udělám…
Jdeme kopat další míče a v průběhu nácviku přichází otázky směrem k tomu, jak se daří budovat pocit jistoty na 6. Brankář získává reálnou představu o tom, jak vlastně “můj pocit jistoty na 6“ vypadá, jaké má konkrétní obrysy. Tyto obrazy a pocity jej ‘táhnou‘ k úspěšnější realizaci pohybového úkolu. Dokáže během chvíle připustit, že zlepšení je možné a ví, jak jej dosáhnout.
Nebudu dále proces rozepisovat. V tréninku jsme se dostali na škále až na 7, což v realitě přineslo několik míčů, se kterými byl spokojený jak hráč, tak trenér.
Nejvíce ‚UTRPĚLO‘ SEBEVĚDOMÍ hráče: uvědomil si, že je dostatečně kompetentní (schopný) k tomu, aby činnost zvládl…
Tedy posun nahoru, nikoli dolů, jak je v klasickém tréninku k vidění. A to vše bez jediné dobré rady, bez příkazu, instrukce, kritiky, obviňování z nezdaru. Svou radu si nechávám vždy až na konec, jen pokud ji považuji za opravdu nutnou.
Člověk je lovcem svých cílů!
Víte-li, kam jdete, jistě tam dojdete. Nevíte-li, kam jdete, nikam nedojdete. Práce s obrazy a pocity hráče přímo v tréninku vede k získání konkrétních obrysů pohybových úkolů. Pro hráče je tak snazší naučit se je realizovat podle představ, popřípadě pracovat aktivně s kritickými místy nácviku a učení. Takový trénink je o zaměřování pozornosti hráče, postupných úpravách detailů, zvědomnění nutných změn uvnitř i vně. Změna vnitřního nastavení pomáhá realizovat vnější projevy (pohyb, práce s vlastním tělem, technika provedení).
Hráč se navíc učí svým individuálním tempem. Přidává si takovou porci učení, na kterou se cítí být připravený. Vyhýbá se tak ‘zóně paniky‘, která se dostavuje v momentě přehnaných nároků na hráče a vede k frustraci a negativním reakcím. Hráč vnímá v této zóně pocit tlaku – na tohle nestačím, to nezvládnu – který je počátkem vzniku strachu a obav ze selhání.
Respektem k individuálnímu tempu učení se tomu můžeme vyhnout. Dosáhneme tím vytrvalé podpory sebevědomí a odvahy hráče, což jsou komponenty nutně potřebné k překonávání dalších překážek.
Jistě jste si všimli, jak příklad z praxe ukazuje úzkou souvislost vnitřního stavu s činností, která se odehrává na hřišti. Brankář v první chvíli hledal lepší chycení míče – tedy své jednání (to, co vidíme), ale dostal se k vlastním pocitům jistoty (co je nám skryto). Co je tedy nejdříve? Chycený míč a jistota nebo pocit jistoty, ze které plyne správně chycený míč? Oba stavy se navzájem podmiňují a stěží je možné je oddělit.
Napadá mě souvislost s tématem, který se vyskytuje při konzultacích se sportovci. Často mluví o tom, že až zahrají dobrý zápas, vzroste jim sebevědomí.
Hráč, který je ochoten převzít zodpovědnost za svou výkonnost, uvažuje opačně: nejdříve buduje zdravé sebevědomí, díky kterému realizuje dobrou výkonnost.
Ale o tom až příště…
PS: Co si srovnáme uvnitř, snáze realizujeme venku. Hlasuji pro rozvoj INSIDE OUT.
Michal Kosmál, trenér a kouč
