Přemýšlel jsem, co je cílem v práci s mladými sportovci. Výsledky? Dovednosti? Osobnost? Smlouva? Profi sport? Přestup?
Nemohl jsem na to přijít, protože se to míchá, navzájem podmiňuje a ovlivňuje.
Nakonec jsem však objevil „kolo“…
–
Většina sportovců začíná se sportem proto, že je na tom něco baví, přitahuje. Nebo je přivede rodič a sportovce to začne bavit. Třeba i proto, že jsou tam kamarádi, jiné děti, komunita. Postupem času se však tento obyčejný, naivní, dětský pocit radosti zcela vytratí. Všechno to „musíš, měl bys, vyhraj, nahrej, udělej a nedělej“. To často umoří i odhodlaného vola. A tak mi z toho vypadl unikátní výsledkek a odpověď na mou otázku: O co nám vlastně při výchově mladých sportovců jde?
–
Tou zásadní ambicí v roli trenéra by mohlo být, aby to mladého svěřence ještě v jeho 19 letech – po 10 až 15 letech ve sportovním „systému“ – bavilo. Aby trenér, dospělák a autorita, nezadusil a nezničil ve sportovci tu unikátní, naivní, dětskou radost ze sportu samotného. Mám vysledováno, že když se toto podaří, rodí se jak zdravá osobnost, tak solidní dovednosti. Na jaké úrovni, to už je otázka osobní motivace, možností i kapičky štěstí a náhody.
–
Vzhledem k tomu, že výživu pro růst sportovce nabízí „prostředí“, ve kterém se sportovec nejčastěji vyskytuje, může být tato myšlenka důležitá. Ono totiž – a známe to od pana Svěráka – když něco neděláte rádi, tak tam ani ne-rádi chodíte. Duše sportovce je pak smutná, unavená a často bezradná a bezmocná. Málokterý sportovec si může svého trenéra vybrat. A když chce klub opustit, bývá mu to často znemožněno. Drž hubu, krok a nevymýšlej si…
–
Když poslouchám příběhy 16, 17, 18letých sportovců při osobních konzultacích, to, co jim nejvíce chybí, je právě radost ze sportu. Ta původní, obyčejná, unikátní.
A proto: lidé (trenéři) bděte! A zbystřete! (tedy myslete na to, že bez radosti to nepůjde…)
MICHAL KOSMÁL @ OSOBNÍ ROZVOJ NA MÍRU @ 2024
leadership / koučink / mentální příprava / osobní pohoda
