(Troška jízlivého “kopání“, pro kapku smutného smíchu)
„Potřebujeme ten dron“, říká trenér svým kolegům z realizačního týmu. „Natočíme trénink, vyhodnotíme ho a pak hráčům ukážeme všechny ty věci, které dělají blbě.“
Takhle nějak se běžně “učíme zlepšovat“ v našich (nejen fotbalových) krajích. Ukazujeme hráčům, co všechno dělají blbě a slibujeme si od toho posun. Dříve díky VHS, později s pomocí DVD a teď nám k tomu “nad hlavou létá“ – dron.
Čím více objevíme chyb a čím více na ně poukážeme, tím více si myslíme, že jsme hráčům podali dostatek vyčerpávajících informací k učení a zlepšení výkonu.
Zmínka o tom, co funguje a čeho by hráči měli dělat více bývá minimální. Pokud se vůbec objeví…
Možná to tak je, možná si vymýšlím. Vždyť je to jen zamyšlení. Nakonec – každý máme svou filozofii.
Když to vezmu postupně, výkon je odrazem dlouhodobé přípravy. Kvalitní příprava je odrazem motivace a postoje ke sportu samotnému. Otázkou ambicí. Ochoty pracovat…
Tady dron nepomůže. Je to osobní záležitost hráče.
Největším uměním trenéra je, když naučí hráče „chtít“…
Dále bych chtěl zmínit, že z chyby samotné se nic moc nenaučíme. Chyba je zdrojem poučení. Pokud o něj stojíme. Jinak se prostě opakuje.
Je potřeba zdůraznit, že základem pro rozvoj dovedností či herního myšlení je to, co už umíme. Stojí na tom, co nám jde. Nemohou se objevit z ničeho nic. Mají nějaký základ, ze kterého se mohou postupně rozvíjet. Vždycky to tak bylo. Proto je potřeba vypichovat to, co nám jde a co “je“…
Růst nemůžeme z něčeho, co není a co se nestalo. Chyba tedy není nástrojem růstu, protože bychom stavěli na tom, co se nestalo nebo se stalo, ale blbě. Z toho bychom nic přínosného nevytěžili.
Shrnutí:
Takže chyba MŮŽE BÝT zdrojem poučení. Je to však jen informace a oklikou se dostáváme zpět k dronu. Aby hráči přijali, že se chyby nemusejí bát, museli bychom s nimi o chybách jinak komunikovat. Vést s nimi dialog. Aby měli odvahu chybovat (A O CHYBÁCH MLUVIT!), museli by si být jisti, že nepřijde trest a represe. Aby se chtěli z chyby poučit, musí o té chybě “někdo“ komunikovat tak, aby je to zajímalo. Aby je to zajímalo, musejí být otevření a mít v sobě chuť se učit.
Tu však nemají, protože jsou od malička za každou chybu trestáni.
Trestu se – jak každý dobře víme – chceme za každou cenu vyhnout. Protože přináší utrpení…
Tyto tresty – především kritika, vyčítání a vyvolávání pocitu viny, jsou tresty „psychické“. Zde zaséváme semínka budoucí nejistoty, nízké sebedůvěry a malé herní odvahy. Vše je mohutně syceno – pro Čechy typickou – neschopností ocenit se a pochválit.
Tak končí pohádka o dronu. Kupte si ho taky. A nezapomeňte ukázat hráčům co nejvíce chyb. Třeba se z toho poučí. Jestli ovšem budou chtít, že…
PS: Znovu a znovu potkávám sportovce, kteří mluví jen o chybách – protože je to někdo učí. Cítím jakési puzení tu a tam o tom něco napsat. Je to taková „zpráva z druhého břehu“ a vzkaz trenérům od jejich hráčů. Netýká se to všech trenérů – někteří ví, že o nich ten článek není. Pro ostatní je to jen námět. K zamyšlení a inspiraci nebo k odsouzení a ignoraci. Volba už je na každém z nás…
MICHAL KOSMÁL @ OSOBNÍ ROZVOJ NA MÍRU @ 2021
koučování / poradenství / diagnostika / mentální zdraví
