„On mi na tom turnaji nezahrál ani Ň. Přitom takový talent!“
Takhle lamentuje trenér a ptá se mě, co s tím hráčem má jako dělat! A tak si chvíli povídáme…
Zjišťujeme, že 13 letému chlapci se nedávno rozešli rodiče. Povídáme dál…
Zjišťujeme, že velkou část své duševní energie spotřebuje mladý organismus na „srovnávání se se situací“. Že opravdu na soustředění se v tréninku nezbývá mnoho paliva. Také spolu objevujeme, že se jedná o „změnový proces“, než se usadí rytmus kolem nového bydlení a dalších domluv (a ne-domluv) rodičů… Že tady fakt nejde o fotbal, ale o vztahy a energii. A růst. A vývoj osobnosti.
Jenže: trenér je pod tlakem. Vedení už naznačilo, že s týmem se dlouho nic neděje a výsledky se nelepší. (to, že se zlepšuje atmosféra vztahů, kluci konečně zvolna vylézají z ulit, kam je zahnal předchozí trenér typu „tady velím já!“ – to přece nikoho nezajímá)
Trenéra samozřejmě tento tlak nějakým způsobem ovlivňuje a přes dobrý úmysl je pro něj těžké držet nastolenou linii. Jakou?
Trenér ví, že kluci vstupují do období skupinových potřeb. Také už ví, že smyslem kolektivního sportu je v tomto období objevení vlastní role ve skupině, přirozené uspořádání lídrů, váhajících i odmítačů. Že vzniká potřeba skupiny mít vliv na chod týmu a také potřeba jednotlivce přinášet skupině užitek. Hlavním úkolem trenéra je tedy připravit k těmto jevům a dějům „vhodné prostředí“ a dál u toho vymýšlet zajímavá cvičení, která nedovolí hráčů, aby herně zakrněli. Navíc se otevírá jedinečné vývojové okno, ve kterém se musejí hráči naučit jednu nutnou sociální dovednost: spolupráci. Tolik klíčovou pro kolektivní sport. (mylně totiž vyhlížíme „rozdílového hráče“, místo abychom využili kooperativní sílu skupiny, neboť jak víme – skupina je vždycky víc než jeden)
Jenže: nahoře, tam nahoře, ve vedení klubu, o tomto nikdo nikdy neslyšel. Zde, nahoře, zde nahoře, je svět ovládaný černou mlhou, skrze kterou prosvítá jen pár bílých písmenek, která ukazují smysl veškerého snažení. Ta písmenka dohromady, spolu, tvoří ono slovo, jenž některým mate a zmate jejich mysl (i s-mysl). To slovo jest VÝSLEDKY. Někdy se i opakuje: VÝSLEDKY, VÝSLEDKY, VÝSLEDKY. Nemáš výsledky, trenére. Trochu mi to připomíná scénu z filmu Báječná léta pod psa: „Nemáš vlaječky, soudruhu.“
Ten kluk za nic nemůže. Žije (možná jen přežívá) v síti vztahů, na kterou má jen malý vliv, ale která má ohromný vliv na něj. Co ale dělat, když se ti dospělí ne a ne domluvit, co je pro mladého teenagera vlastně v tomto čase důležité?
Rétorikou toho známého klišé, jenž však často nemá platnosti žádné, tedy že „hráč je na prvním místě“, bychom mohli chlapci podat pomocnou ruku. Nebo to bude jen další talent, který ve jménu toho slova, těch několika písmen, uhyne sám na okraji dějin, bez povšimnutí, však s přičiněním těch, kteří to vše řídí?
Vlastně, proč ne. Dobře mu tak. Vždyť na turnaji mu to přece vůbec nešlo…
PS: Kde jsou v příběhu rodiče? Ano, mají tam své místo a jsou „zdrojem“ mnoha potíží v životě mladého sportovce. Mohlo by se tedy zdát, že klub i trenéři mohou přenést zodpovědnost tímto směrem. Je to tak? Není. Klub nastavuje filozofii a vybírá takové trenéry (personalistika), kteří jsou odborníky na určitou oblast. Překročením prahu klubu jsou za chování lidí v klubu zodpovědní – lidé v klubu. V mém „idealistickém“ světě by všichni spojili síly, aby pomohli chlapci zvládnout své „vývojové“ úkoly a přemostit závažnou životní situaci dál. ideálně s využítím sportu jako „nástroje“. Šlo by to? Jistě, šlo by to…
MICHAL KOSMÁL @ OSOBNÍ ROZVOJ NA MÍRU @ 2024
leadership / koučink / mentální příprava / osobní pohoda
