Komunikace věc záludná jest…

Její náročnost spočívá v tom, že se ji nemůžeme vyhnout. Nelze totiž nekomunikovat. Každé vyřčené slovo, každý pohyb, gesto, nádech, pootočení, pokrčené čelo či přivřené víčko je způsob komunikace. Také pohlazení po vlasech či sex je komunikace. Bilboard, televizní reklama a hudba jsou komunikace. I prosté mlčení ve chvíli, kdy s vámi chce někdo promlouvat, je forma komunikace. Komunikace je všudypřítomný proud, tok, kanál, který není možné uzavřít, nevidět či ignorovat…

 

Můj kolega profesionální trenér mi říká: „Kdybych tak věděl, jak mám s kterým hráčem mluvit…“

Hráč Pepík Jendů: „Kdyby na mě trenér tak nekřičel za každou chybu, nebál bych se tolik a více bych si s míčem dovolil…“

Hráč Jarda Macků: „Bojím se, že když zkazím, bude následovat křik, a tak se raději o nic nepokouším…“

Hráč Josef Vinkl: „Když se dívám na trenéra, jak kope do lavičky po mé nezdařené přihrávce, bere mi to chuť do hry…“

ALE, ALE, COPAK SE NÁM TO TADY NEPODAŘILO?!

Toto jsou reakce hráčů na negativní komunikaci, která k nim proudí od trenéra. Udělal jsem si malou statistiku a ta říká, že negativní zpětná vazba snižuje výkon hráče o 10-50% a jen málokdy motivuje k lepšímu výkonu.

Co je to negativní zpětná vazba? Je to vypichování všeho, co se nezdařilo, nepovedlo, pokazilo, udělalo špatně (někdy také úspěšně – ale jinak, než chtěl trenér) a také často vůbec nestalo… Jak můžeme negativně hodnotit to, co se nestalo? Snadno: „Proč si to nekopl doleva?“  Všímáte si? Kritika a výčitky směrem k něčemu, co nebylo, co se nestalo…

Ach jo, komunikace věc záludná jest. . .

PODPORA? KRITIKA? CO JE VÍC?

Kde se vzalo toto vysoké procentuální číslo? Hráči tak soudí dle subjektivního pocitu, je to zcela individuální a platí vždy pro výrazně větší polovinu mužstva. Větší polovina týmu chce být spíše podporována než kritizována. Negativní zpětná vazba s sebou nese často krutá poselství: Jendovi se něco nepovede a po takovéto zpětné vazbě se cítí nedostatečně, vinen, jako by selhal na celé čáře, neuspěl a byl odsouzený k věčnému zapomnění v nemilosrdném a krutém sportovním světě. Taková komunikace oslovuje naše “vnitřní dítě“, které je velmi citlivé z doby, kdy se neumělo bránit a vše přijímalo jako jedinou pravdu – něco se mi nepovedlo = nejsem OK. Každý z nás ho v sobě má. Vnímavější a citlivější hráči (ano, i takoví běhají po hřišti) se z některých reakcí trenérů nevymaní za celou svoji sportovní kariéru a většinu kariéry odehrají zatažení v hlubokém strachu na hony vzdálenému radosti ze hry (inspirováno případy z praxe). Je jasné, že výkon hráčů padá, a tak se trenér nevhodnou komunikací vlastně dobrovolně vzdává možnosti dočkat se od svých hráčů lepšího výkonu. Stává se jejich brzdou, protože mnoho hráčů si nedokáže s takovými výpady trenéra vůbec poradit. Protože i sportovci jsou emocionální bytosti, dostavují se u nich nepříjemné pocity, obavy, zvyšují se pochybnosti o sobě samém a vše se často točí zápas co zápas a trénink co trénink v zakletém kole. Trenér chce víc, ale dosahuje svými reakcemi často méně, než by dostal, kdyby nemluvil vůbec…

Dalo by se říct, že tak jako to evokuje úvodní obrázek, obě strany stojí proti sobě při dosahování společného cíle. Z pohledu všudypřítomné energie se snaží jedna přetlačit druhou…

„Ach jo… kdybych tak věděl, jak mám s kterým hráčem mluvit…“

K čemu je dobrý opačný přístup – Pozitivní zpětná vazba – si můžete přečíst za týden.

 

Michal Kosmál, trenér a kouč

www.kosmal.cz