Je mi sedm a jdu s tátou na svůj první trénink. Nejlepší by bylo, kdyby šla i máma, ale musí se starat o mladšího bráchu. Trošku se bojím. Nevím přesně, co mě tam čeká. Jaký bude trenér, jestli se mi tam bude líbit a co jiné děti? Ani nevím, co budeme dělat. Budeme hrát fotbal? Já to ale ještě přece neumím!
Táta má sport rád a občas se dívá taky v televizi. Říkal mi, že sport je fajn, že bych mohl něco zkusit. Tady v okolí toho zase tolik není, takže fotbal je první volba. Už jsem ho viděl v televizi. Páni, ti ale běhají bomby! A střílí. Já taky budu, říkal táta…
Nevím, co mě čeká na tréninku, ale vím, co čekám od táty. Moc bych si přál, aby se na mě nezlobil, když mi něco nepůjde. Je možné, že když se něco nepovede nebo se s někým srazím, vyhrknou mi slzičky. Jsem sice už velký, ale někdy se mi to stává. Hlavně ať neříká takovou tu hnusnou větu: chlapi přece nebrečí! Jak mám nebrečet, když to jde zevnitř a samo? Snad táta ví, že jsou to mé pocity a má mi s nimi pomáhat, ne je soudit.
Taky bych si přál, aby mi fandil a když se mi něco povede, abych viděl, že má radost. Často se totiž stává (znám to z naší dovolené), že místo aby na mě koukal, čučí do mobilu a na mě vůbec nedává pozor. Měl by přece vědět, že se před ním chci předvést, tak by na mě měl koukat. To je přeci jasný!
A už vím, co bych si přál po tréninku! Abych mu mohl všecko říct, jaké to bylo, co se mi líbilo a nelíbilo a aby mi on zase řekl všechny věci, které se mi povedly. To by bylo bájo! To by byl nejlepší táta! A pak na zmrzku. Přece když zvládnu svůj první trénink, je to takový hrdinský čin! Pro mě určitě, protože u toho překonávám svůj strach z neznáma.
A to by měl tak velký táta vědět…
Na pokračování…
MICHAL KOSMÁL @ OSOBNÍ ROZVOJ NA MÍRU @ 2023
leadership / koučink / mentální příprava / osobní pohoda
