STŘÍPEK DRUHÝ POHLEDEM TRENÉRA A KOUČE

POJĎ DO MĚ!

„Kopni to takhle“, říká trenér. „To musíš tu nohu takhle nastavit, dát tam rotaci a razanci a pak to poletí přesně tak, jak potřebujeme“, doplňuje trenér své instrukce, nechápavě u toho kroutí hlavou a sleduje další a další nepovedené kopy. Roste v něm napětí, protože hráč stále nekope tak jak má. Řeč jeho těla nedokáže skrýt rozmrzelost a nepochopení. Začíná být naštvaný, vyčítá. V hráči roste napětí, protože je mu nepříjemné opakované instruování, narůstá v něm tlak z nepovedených míčů a napjatého pozorování trenéra. Má pocit buzerace. Důraz na to, co se nedaří, v něm prohlubuje zmar. Nepovedené pokusy berou radost z pohybu a úsilí a zaujetí se začíná vytrácet… Pro jistotu trenér dodá další instrukci, např. „nakloň se nad ten balón víc“ nebo „to nemůžeš kopat takhle“ a nebo – v horším případě – přidá zmínku o tom, že se to hráč snad nikdy nenaučí, že se měl dát raději na cvrkání kuliček…

Takhle nějak vypadá proces učení pomocí instrukcí.

Často vedu se svými svěřenci debaty na různá témata. Ptám se jich, co je limituje ve výkonu, co jim překáží a co jim vadí, když se chtějí v něčem zlepšit, něco se naučit nebo na něčem pracovat. Velmi často je to právě řeč těla trenéra – mimika, odsuzující gesta, pohrdání skryté v různých posuncích a slovech. Dále vyčítavost v hlase, snižování identity hráče (urážení) a také neustálé instruování co a jak se má dělat.

POJĎ KE MĚ A PROMLUV!

Dovolme teď promluvit tomu, o koho jde nejvíce. Krátká zpověď 17-ti letého chlapce je velmi výstižná a řekl bych trefná. Demonstruje jasně, kdy a jak instruování překáží při poznávání, objevování a následného chápání požadované dovednosti. Jméno chlapce záměrně nemohu použít, příběh je však pravdivý.

„Jak může trenér vědět, jak to mám kopnout? Jak může trenér cítit, co cítím já? Jak mi může poradit, když nestojí v mých kopačkách? Všiml jsem si, že po nás trenéři neustále něco chtějí. S tím nemám problém; jsem tu, abych se učil a trenér ví, co mě má naučit. V tom mu důvěřuji, je to odborník. Neví však, jak mě to má naučit. Naučit se to totiž musím já sám. Velice často dostanu úkol a v momentě, kdy se s ním seznamuji, objevuji ho, snažím se ho chápat a porozumět mu, přichází neustálé buzerování od trenéra, které mi vadí a ruší mě při učení se dovednostem. Trenér vlastně vstupuje do tohoto procesu a nadává mi ve chvíli, kdy se učím, za to, že to ještě neumím. Je to zvláštní, že mě chce něco naučit, ale nedá mi prostor a čas na to, aby se tak stalo…“

PROŽITEK JAKO UČITEL?

Tak co vy na to? Co vás v životě nejvíce naučilo: to, že vám někdo řekl, jak to má být nebo to, že jste šli, udělali to a na základě zpětné vazby zjistili, jaké to je a co se s tím dá dělat? Je to stejné, jako bychom někomu popisovali chuť čokolády, kterou nemůže nikdy ochutnat. Už se vám někdy povedlo naučit někoho cítit její chuť bez toho, aby si to sám vyzkoušel? A když už do ní kousne – vy víte, co u toho cítí a vnímá? Ale no tak…

Využitelné informace pro praxi:

  • Tempo učení je individuální
  • Instrukce proces učení často spíše zdržují
  • Trenérův způsob komunikace (řeč těla, hlas, volba slov, gestikulace) odrazují od dalšího zkoušení a často uzavírají hráče do sebe
  • Nevhodně zvolený tlak na hráče vyvolává obrannou reakci, ta se spouští samovolně – hráč za ni nemůže; pokud s ní hráč neumí pracovat (to neumí většina), následné napětí se přenáší do svalů, tělo nefunguje uvolněně, učení se tím zpomaluje, radost se vytrácí, kladné emoce jako generátor energie mizí
  • Důkladná znalost osobnostní typologie hráče dovoluje volit vhodné komunikační cesty
  • Růst hráče není otázkou jeho talentu a tempa, ale schopnosti zaměřovat pozornost, uvědomovat si a vytrvale pracovat na svém dopředu stanoveném cíli
  • Neexistuje žádná norma, za jak dlouho bychom se měli naučit chápat to, co nám druzí říkají. Pochopení má individuální strukturu i tempo

Je dobré vědět, že většinou nechybujeme úmyslně (až na záměrné výjimky).

Uvědomění, že něco neděláme dobře, nám otevírá možnost dělat to lépe!

 

Mnoho záleží na učiteli (trenérovi), zda-li nás k uvědomění dovede…

 

Poznámka: Uvědomění ani pochopení struktury dovednosti se nedá přikázat. Tlak nás od něj vzdaluje.

PS: Pro skládání střípků si přečtěte také Střípek první: Povedená nepřesnost

S přáním úspěšné cesty Michal
www.kosmal.cz