Dnes nabízím trenérům a rodičům rychlou „mentální techniku“, která změní jejich životy, kariéry a vztahy…
Takže rovnou k věci.
Malé děti, které nedostanou to, co chtějí anebo si všimly, že svět se netočí jen kolem nich, si křikem vymáhají a vynucují: hračky, zájem, hranice, důkaz převahy atd. Neznají jiný nástroj. Nevědí si rady. Čekají pomoc a vysvětlení od okolí. To mají nabídnout zralí dospělí. Měli by…
Trenér (rodič), který řve (nejen) po dětech tedy není o nic „vývojově starší“, než to malé dítě, které si vynucuje…protože se svět netočí kolem něj…a ono si to představuje nějak…a ono je to jinak… Víc není potřeba dodávat.
Takže nyní to cvičení: až se budeš zase chovat jako d…., myslím tím malé dítě, ale klidně si tam dosaď i to slovo na pět písmen, které občas používáš směrem ke svým svěřencům (ano, sportovec je ti SVĚŘEN – tzn. se očekává, že si víš rady a jsi kompetentní a dostatečně zralý, protože ovlivňuješ jeho budoucnost), CHYŤ SE ZA NOS. Je to podobné, jako s uzlem na kapesníku. Něco ti to připomene. Minimálně rychlou možnost zvážit své reakce…
Je to právě „vědomá“ odpověď, nikoli „reakční“ chování na události odehrávající se na hřišti, které mění trenérskou práci a oddělují zrno od plev. Každý snad ví, že minulost se nedá změnit a je potřeba vést hráče k úspěšné budoucí chvilce, nikoli nápravě a komentování minulosti (z podstaty věci to totiž není možné, tak už o „napravování“ chyb nikdy nemluvme, protože to nejde). A ještě k tomu agresivním, někdy až ponižujícím pokřikováním. Nejsme na průlezkách a není nám 13. Nejsme puberťáci a nepřetahujeme se o moc ve skupině. Jsme trenéři. Autority. Lídři. Měli bychom být…
Bych se tedy opakoval. Tvůj „vztah s hráčem“ je klíčem k jeho učení. Nejsou to jen informace, které mu předáváš, ale právě váš VZTAH, co dominuje v procesu učení. Soustřeď se na to, co říkáš, buď si vědom obsahu svých sdělení. A dej si záležet, jak to říkáš. Na způsobu a formě předání. Dej si s tím tu práci. Makej na tom. Nebo se na to v…podívej ještě širší optikou: křičíš-li na jednoho, slyší to i ostatní. A protože je „emoce nakažlivá“, zaséváš strach z autority ne do jednoho, ale do všech srdcí. Výsledkem je v pozdějším věku neustálý strach z chyby, neodbytné pocity provinění, přehnaná poslušnost nebo naopak odpudivý vzdor vůči autoritě trenéra.
Děti mladší i starší mají trochu smůlu, protože jsou na nás, dospělých, závislí. Rovnice je tedy jednoduše jednoduchá: to, co (kdo) z nich vyroste, silně závisí na dospělých a prostředí, které vytvářejí a korigují právě dospělí…
Zároveň také – zvládnutí vlastní emocionality (hněvu, vzteku…) a „rozumné“ nakládání s touto tvořivou (nebo bořivou) energií – patří do výbavy schopného trenéra, rodiče a autority obecně.
Možná tě napadá, že si z tebe dělám legraci – chytat se za nos. Blbost? Ale ne. Takzvané „kotvy“ se využívají v mentální přípravě dávno a velmi funkčně. Možná jsi zaslechl o „spojení tří prstů“. Nebo – jak jsem to měl nastaveno s jedním trenérem – určité předem definované postavení ve vymezeném prostoru před lavičkou. Pomáhá to psychice vrátit se do stavu „rovnováhy“. A to je pro trenérská rozhodnutí, která se od něj během tréninku či zápasu očekávají, zcela zásadní…
MICHAL KOSMÁL @ OSOBNÍ ROZVOJ NA MÍRU @ 2024
leadership / koučink / mentální příprava / osobní pohoda
